Saturday, 25 August 2018

Naposledy vydechnout

Je konec, Siriusi. Už jsme dospělí. Musíš to pochopit. Tohle není možný. Prober se! Byl to jen sen. Musíme z toho vyrůst. Dospěj!

Prohraboval se troskami domu. Ne, ne, to nemůže být pravda.. Jamesova tvář byla smrtelně bledá, brýle měl nakřivo, visely mu jen na jednom uchu. Lily měla rezavé vlasy rozhozené všude kolem sebe. Jen Harry přežil..

Předal Hagridovi svou milovanou motorku. Mudlovský vynález. Vlastně jen kus železa, na kterém ale vždy tak zoufale lpěl. Už ji nebude potřebovat..

Byl to Petr. Jeho přítel. Ten kdo zradil celou jejich partu. Ten, kdo vyzradil jeho přátele. Ten, kdo je zabil. Krysa.. Proradná krysa!

Z hrudi se mu vydral podivný zvuk. Nejprve si myslel, že je to zoufalý řev. Pak s hrůzou zjistil, že se směje. Nelidský šílený smích. Smích člověka, který všechno ztratil..

Zacvakla za ním mříž. Chladné zdi jeho cely. Ostré kameny a mráz. Prázdné oči mozkomorů a všudypřítomný Strach. Vždy si myslel, že v pekle je alespoň teplo.. Zavřel oči a poddal se temnotě.

06/08/16

Objevila jsem tuhle starou tvorbu. Přidávám i s původním úvodem.

Venku prší. Celý den jsem přemýšlela, jestli jsem smutná, protože prší nebo prší, protože jsem smutná. Nevěděla jsem, proč jsem smutná. Už to vím. Říkám si, že už jsem moc velká, abych věřila na předtuchy a telepatie většinou funguje, pokud jsem s druhým zrovna na jedné vlně. Což v tomhle případě zrovna neplatí a to je celý problém. Víte, co je nejhorší? Ne to, když se s někým rozejdete, protože už se nemilujete, to je život. Ale když někoho stále milujete a nedokážete s ním být. To je peklo. Nevím, proč se mi to pořád stává, hádám, že bych se z toho měla něco naučit, ale zjevně jsem ještě pořád naprosto zabedněná a nedochází mi to. Cítím příšernou bezmoc.

Wednesday, 9 August 2017

08/08/17

Remus byl plný překvapení. Nikdy nezapomenu na ten večer jednou v létě. Bylo to to léto, které jsme všichni strávili u Potterových. Nejkrásnější léto mého života. Bylo až tak nechutně stereotypně letní, že to ani hezké nebylo. Vlahé večery, něžné světlo téměř zapadajícího slunce, vůně sena, bezstarostné pití... Užili jsme si ho plnými doušky. Jeden z těch večerů jsme vytáhli kytaru. James hrál. Vždycky hrával. I v Bradavicích. Cokoli díky čemu vypadal ještě víc jako machr. Holky to děsně žraly. Petr bubnoval na nějaké bedny. A já vyl. Měl to být zpěv – z čisté veselosti, beze slov a bez plánu. Jen jsem tak spokojeně křičel. Znělo to jak vytí toulavýho psa. Dokonale jsme spolu ladili. A Remus, ten nás pozoroval těma svýma leskoucíma se vlčíma očima. Nikdy jsem vlastně nepoznal, co si myslí. Ale vypadal, že se baví. Tentokrát na tom nezáleželo. Byl jsem tak unešený štěstím, že jsem nic neřešil. Remus se usmál a začal tleskat do rytmu. Zavřel jsem oči a vyl. Když jsem je otevřel, zjistil jsem, že Remus tančí. Na rtech mu pohrával pořád ten stejný nevzrušený úsměv. Tančil, jakoby se k tomu zrodil. Oněměl jsem.  Vypadal jsem z rytmu. Ale Remus tančil dál. James se na mě podíval a významně zakašlal. Usmál jsem se a sladil se s tempem Remových nohou. Bylo to neuvěřitelné. Měl by vypadat směšně. Kluk s tak flamencovými pohyby. Držel si klopu kabátu jako cíp šatů. Oči se mu leskly, čupřina poskakovala. Ale tak bezuzdně si to užíval, že jsem nedokázal než ho v ohromení sledovat. Kluci se přidali s povzbuzujícími výkřiky, tleskáním, luskáním, pískáním. Tvořili jsme poezii. Poezii hudby v pohybu. Nikdy na to nezapomenu. Vždycky jsem si o Removi myslel, že se moc neumí bavit. Že je příliš ponořený ve vlastním neštěstí. Po té noci jsem začal o svém vlastním štěstí pochybovat. Přišlo mi povrchní. Oproti tak bezstarostnému štěstí tryskajícímu přímo ze středu Removy zjizvené duše. Tu noc byl nejkrásnější, co jsem ho kdy viděl. Jakoby nezáleželo na ničem, co se mu kdy stalo. Zrodila se ve mně naděje. Když dokáže být takto nespoutaně šťastný přes to všechno, možná můžu i já. Možná můžeme my. Tu noc jsem ho něžně miloval. Beze slov. A on se pořád tak spokojeně usmíval. Tu vzpomínku jsem si v sobě pak schraňoval jako poklad. 

Něco si přej, Moony

Moony,
půjdem spolu
pro lepší zítřky
Tomu nevěříš!
- Promiň.
- Stává se..
Zachytil se kousek stříbra
ve vlasech stařičké Luny
Jsme prokletí
Kam až dojdou vlny
našeho působení?
Slova na tom nic nezmění
Moony..
Jsme ztracení..
Je čas na činy,
utopíme zbytek vzdoru
Neplakej!
Zatoulaní spolu
Jseš jak zmoklej pes,
špinavej
Tichošlápku, to se nedělá!
- Zamysli se..
- Nestíhám..
Chtěli jsme víc,
než nám tento svět
mohl nabídnout.
Padáme,
pohlceni tmou
- Chtěl jsem jen..
- Nech to plavat..
Spatřil jsem Smrtonoše,
ale nemoh jsem se bát
Všechen strach jsem si nechal
pro sebe..
Povídej mi
o Luně
Chtěl bych se jí dotknout!
Má tvář jako ty,
bílou a chladnou
V slzách střepy tonou
k záhubě nás obou
Snítku šeříku
necháme na okně
Rozkvetem!
- Copak jsou vlkodlaci květiny?
- Možná růže..
Zrezlý a vrže
Zapomenem
na to, co bylo
Popíšeme nový list
a nebudem ho zpětně číst
Nevracej se!
Prosím nech se
mou vůní splíst
- Táhne z tebe alkohol..
- A z tebe čokoláda..
Hořko-sladká černá vada
jako skvrna na Měsíci
Nastavíme světlu líci
Zády k světu,
půjdeme k lesu
Zavedu tě, tam,
kde se nebe dotýká země,
kde se Luna blýská
v jezerní hladině
- Bolí mě oči!
- Zavři je..
Pojď, chytnem se
a půjdem spolu
Zvyšujeme
v krvi dávku alkoholu
- Co je špatné na smíchu?
- Bolí mě z něj pusa..
Usměj se, Moony!
Pro mě, jedenkrát
Já si nechci s tebou hrát
Už dávno nejsme děti
a některý věci..
- Ale nejsme dospělí!
- Zas skončíme v posteli..
Zapomeň na to,
tyhle city nejsou pro tebe
něčí ruka zazebe
Jsi to ty, Tichošlápku?
vlepil bych si facku
když čelím tvým šedým očím
a Vlk skučí
Tak se neprobouzej!
Můžeme dál snít
hrát si na staré časy
- Míval jsi kratší vlasy..
- A ty jsi se víc usmíval..
Promrhali jsme ty chvíle
hnali jsme se za štěstím
Vlku počkej!
Roztočíme vítr
padá..
smích
Hvězda!
Něco si přej, Moony...

Saturday, 20 May 2017

Temné vody

Někdy jsem viděl z okna oceán. Byl strašlivě rozlehlý. Vypadalo to, jakoby nikde nekončil. Vypadal ledově. A opuštěně. Někdy jsem na jeho vodách spatřil člun. Osamělý člun. Zmítaný vánicí. Často to vypadalo, že ho nemilosrdné vlny převrátí. Že ho mořská pěna pohltí. Rozdrtí ho vodní tříšť. Ale vydržel. Přivážel ztracené duše. Odsouzence jako já. Uvržené do stavu horšího, než smrt. Oloupené o naději a holý rozum. Ty vlny vypadaly ledově. Nepřátelsky. Ale na tom nezáleželo. Tady vládl chlad. A o přátelství se třemi studenými stěnami a kovovou mříží se taky mluvit nedalo. Jediným přítelem mi byl déšť, když omyl moje slzy. Nebo hvězdy, pokud jsem je mezi potrhanými černými mraky dokázal zahlédnout. Jen díky Měsíci jsem ještě zvládl počítat dny. A přebýval jsem v psím kožichu, abych zcela nezešílel. Po nocích jsem tě volal. Z temných zákoutí. Nedokázal jsem přestat. V tom zpěvu byla naděje. Naděje, že za mořem je břeh. A že na tom břehu někde jsi ty. A tak jsem se jednou vrhl do černé vody… (Sirius)

Skleněnka

Záviděl mu. Záviděl mu tu skleněnku. Záviděl klukovi, kterej nic jinýho neměl. Protože když se na ni díval, v jeho očích se třpytilo štěstí. Toužil po něm. Zoufale po něm toužil. Tak si ji vzal. Surově ho zbil a nechal ho tam ležet. Sevřel v rukou svoji trofej. Ale když se přes ni díval, nezatřpytilo se slunce. Ani štěstí. Pro jeho oči skleněnka potemněla. A zhasla. Stejně jako oči toho smutnýho kluka.  A tak mu ho jednoho dne vrátil. Se sklopenou hlavou k němu jen natáhl ruku. Opatrně si ji vzal, jakoby mu nevěřil. Jak by taky mohl! Odvážil se zvednout hlavu. Chtěl vidět záblesky štěstí v jeho očích! Zjistil, že čelí jeho smutnýmu úsměvu. On ho neodsuzoval, on mu rozuměl! Vzal ho za ruku a vedl ho na kopec. Padalo listí. A někde nad lesy probleskovalo trochu světla. Sledovali ty záblesky štěstí spolu. A jeho ruka hřála. (Sirius)

Saturday, 21 January 2017

V pár slovech

Siriusi, kdyby sis o mé srdce řekl, já bych ti ho s radostí dal, ale ty jsi pořád váhal a stál opodál a já prostě šel dál..

***

- Lidé se mění..
- A vlci? Mění se i vlci, Tichošlápku?