Naposledy vydechnout

Je konec, Siriusi. Už jsme dospělí. Musíš to pochopit. Tohle není možný. Prober se! Byl to jen sen. Musíme z toho vyrůst. Dospěj!

Prohraboval se troskami domu. Ne, ne, to nemůže být pravda.. Jamesova tvář byla smrtelně bledá, brýle měl nakřivo, visely mu jen na jednom uchu. Lily měla rezavé vlasy rozhozené všude kolem sebe. Jen Harry přežil..

Předal Hagridovi svou milovanou motorku. Mudlovský vynález. Vlastně jen kus železa, na kterém ale vždy tak zoufale lpěl. Už ji nebude potřebovat..

Byl to Petr. Jeho přítel. Ten kdo zradil celou jejich partu. Ten, kdo vyzradil jeho přátele. Ten, kdo je zabil. Krysa.. Proradná krysa!

Z hrudi se mu vydral podivný zvuk. Nejprve si myslel, že je to zoufalý řev. Pak s hrůzou zjistil, že se směje. Nelidský šílený smích. Smích člověka, který všechno ztratil..

Zacvakla za ním mříž. Chladné zdi jeho cely. Ostré kameny a mráz. Prázdné oči mozkomorů a všudypřítomný Strach. Vždy si myslel, že v pekle je alespoň teplo.. Zavřel oči a poddal se temnotě.

06/08/16

Objevila jsem tuhle starou tvorbu. Přidávám i s původním úvodem.

Venku prší. Celý den jsem přemýšlela, jestli jsem smutná, protože prší nebo prší, protože jsem smutná. Nevěděla jsem, proč jsem smutná. Už to vím. Říkám si, že už jsem moc velká, abych věřila na předtuchy a telepatie většinou funguje, pokud jsem s druhým zrovna na jedné vlně. Což v tomhle případě zrovna neplatí a to je celý problém. Víte, co je nejhorší? Ne to, když se s někým rozejdete, protože už se nemilujete, to je život. Ale když někoho stále milujete a nedokážete s ním být. To je peklo. Nevím, proč se mi to pořád stává, hádám, že bych se z toho měla něco naučit, ale zjevně jsem ještě pořád naprosto zabedněná a nedochází mi to. Cítím příšernou bezmoc.

Něco si přej, Moony

Moony,
půjdem spolu
pro lepší zítřky
Tomu nevěříš!
- Promiň.
- Stává se..
Zachytil se kousek stříbra
ve vlasech stařičké Luny
Jsme prokletí
Kam až dojdou vlny
našeho působení?
Slova na tom nic nezmění
Moony..
Jsme ztracení..

Čokoláda

Odložil nakousnutou tabulku čokolády na noční stolek. Po úplňku byl vždycky tak vyčerpaný.. Chlapecká ložnice v Nebelvírské věži byla liduprázdná - všichni byli ve velké síni na oslavě v Předvečer všech svatých.. Schoulil se do klubíčka a stiskl cíp deky. Slzy, ty hloupé slzy se mu už zase draly do očí.. Cvakla klika. Ani se nepohnul, jen zadusil v hrdle vzlyky a naslouchal. Doufal, že ať je to kdokoli, tak brzy odejde..

Řekni mi to kouzlo, to prokletí

Byly tři hodiny odpoledne. Nebo už pět? Nezáleželo. V Londýně bylo pořád stejně šedivo. A každý den stejný, jako ten předchozí. Nevěděl ani, zda teď do práce chodit začal, nebo se právě chystá víkend. Unaveně došel k lavičce, položil kufřík vedle sebe. S povzdechem se opřel a zahleděl se na nebe. Kdyby alespoň nemělo tu správnou barvu. Zaštípaly ho oči a tak je sklopil. Vytáhl z kufříku knihu se značně ohmatanými a zažloutlými stránkami a otevřel ji někde za polovinou. Četl ji pořád dokola. Ztrácel se v ní. Nemohl ji přestat číst, protože měl dojem, že jinak by ho ztratil. Ta kniha mu ho připomínala. Vracela ho zpět. Alespoň na okamžik.. Byly to staré legendy prérijních indiánů. Nevěděl, kde k nim Sirius vlastně přišel a proč je měl tak rád. Ale byla v nich spousta příběhů, které Siria zjevně hluboce poznamenaly, protože ho inspirovaly k vyprávění pohádek, kterými se snažil klidnit Removy noční můry. Byly tam příběhy o Měsíci, o hvězdách, o vlcích, o prohnaných kojotech, krkavcích, bizonech i chrabrých válečnících. Přetočil pár stránek – obzvlášť ohmataných, že se na krajích už trochu třepily – nostalgicky se usmál a setřel slzu. Příběh, co měl nejraději, byl o souhvězdí Velkého psa – Siria. Další z příběhů, co rád četl, byl o něco temnější. Krvavější. Karmínovější. Ale na ten teď nebyl ten správný čas. Ne, teď ne. Užírat se mohl jindy. Spěšně knihu zavřel, nacpal ji do kufříku, zvedl ho a vydal se nejkratší cestou k metru.

Na konci světa stál sám a přemýšlel nad věcí, co udělal,
se zamyslel a zjistil, že žít je to poslední
Ten večer něco si vzal a vzápětí
mu hlava nebere nic, co pohltí
Vzal nohy na ramena a doufal, že ho nechytí

Vzdálení

Ztrácíme se od sebe

ty ode mě

já od tebe

Pohladil jsem prsty stříbrné nitky v jeho vlasech.

"Víš, mohli bychom spolu zestárnout.."

Díval se na mě zvláštním soucitným pohledem.

"Co?"

"Tomu sám nevěříš.."

Vzdálení jsme si čím dál víc
Nikdy nebudem si blíž
Jako já to víš
Když spím, když spíš

Nikdy zpátky do pohádky

This is the end

Konec. Mám toho dost. Jednou jsme sem museli dojít. Prostě to dál takhle nešlo. Muselo to jednou skončit. To nic. Nic netrvá věčně. Nemůžeš za to, Siriusi, tak to prostě chodí. A jestli za to někdo může, tak my oba. Nedívej se na mě takhle, musel jsi to čekat..

Osud si s náma hrál

Často jsme si z Moonyho dělali legraci, že se svým prokletím skončí věčně zatracenej. Koneckonců, my všechno brali na lehkou váhu. Nebrali jsme ohled na řády a smáli se Removo vyčítavému pohledu, kterým jakoby nás posílal do horoucích pekel. Měli jsme z pekla srandu. Jen on nás dokázal usměrnit. A mě nikdy nedošlo, že má vážně strach..

Chlad

Seděl tiše v rohu. Zatmělýma očima četl zašlou desku stolu. Kdo všechno na ni psal? Kdo tam své lásky vyřezal? Už i slova zašly.. Bezmyšlenkovitě škrábal do mastné černě dřeva. Máslový ležák se zázvorem na jazyku pěkně pálil. Stejně jako slzy v očích.. Nohy měl natažené pod stolem, překřížené přes sebe. Boty, co na nich měl, nebyly vůbec vhodné do zimy. Ze špičky mu čouhal kousek pruhované ponožky. Otřásl se, jak mu od nohou po páteři přejel chlad. Setřel si hřbetem ruky pěnu z úst a zvedl hlavu. Rozhodl se pozorovat lidi u okolních stolů. Kolem něj bylo relativně prázdno, všichni se stáhli do hloučků k sobě, jakoby se ho báli. Ušklíbl se. Jakoby? Ne, báli se ho. Zcela jistě. Lidi se vždy bojí toho, co neznají.. A odsoudí tě dřív, než tě stačí poznat.. Byla už tma a těch pár svic na stolech mnoho neosvětlilo. To narudlé přítmí se mu líbilo.. Přimhouřil oči, když někdo otevřel dveře a vpustil dovnitř chlad a sníh. Přitáhl nohy k tělu a pevněji se zahalil do pláště. Ukázalo se, že ten návštěvník byl Sirius.

Reme, já se nudím!

"Reme, já se tak nudím!"

Skutečný jako sen

"Proč nosíš ty vlasy pořád sepnutý?"

Jsi navždy zodpovědný za to, co k sobě připoutáš

Zvedl ze země skleněnku. Na slunci se krásně leskla. Světlovlasý chlapec doběhl k němu a váhavě zastavil. Natáhl k němu ruku. Rychle si ji vzal a utekl. Schoval se za sloupem, neodešel. Spustil ruku a s plachým úsměvem ho pozoroval.

"Jak se jmenuješ?"

Shooting the Moon

"Proč na ten Měsíc pořád tak zle zahlížíš?" zeptal se Sirius s úsměvem a zastrčil Moonymu pramen vlasů za ucho.

33 cigaret

Remus zvědavě pozoroval Siria, jak si znovu potáhl z cigarety a s téměř slastně přivřenýma očima vypustil dým nad sebe.

"Proč tohle vlastně děláš?"

Sirius na něj pohlédl se zdviženým obočím.

"Chceš taky?"

Vina

Vinu

cítím vinu

mý prázdný

slova

dej mi - čas

bývali jsme upřímní

tvý lži

už se - nestaráš

bývali jsme tu

pro sebe

ale

změnil ses

a já taky

cítím

vinu

a prázdno

nechtěl jsem

tě ranit

rozplakat

nepřemýšlel

jsem

nenechám tě říct

sbohem

změnil ses

a já taky

ta vzdálenost

mezi námi

tě dělá

chladnějším

svět

mi padá

na hlavu

...

Míra porozumění

Přišel jsi. Nemohl jsem určit, zda jsem rád, nebo ne. Byl jsem z tebe nervózní.

Prej bude líp

Všichni spí

nic zvláštního se neděje

mezi dveřmi

jen stopa toho, co bylo

a zítřky s prošlou záruční lhůtou

Prej bude líp

- říkával jsi

a já vím,

že už tomu sám nevěříš

Prej bude líp

a měl jsi dlouhý vlasy

naděje padly

jak ty vlasy

co v záchvatu smutku

ostříhal jsi

Prej bude líp

zaplakal jsi

a chtěl jsi tomu věřit

celým srdcem jsi toužil po tom

zas na chvíli ožít

Toužili jsme spolu

nezbaveni bolu

toužili a snili

- sny jsme nezabili

Prej bude líp

vydechl jsi a pak už navěky mlčel

a já po nocích do polštáře brečel

Když jsi říkal, že bude líp, já ti vážně věřil..

Sladká sebevražda

V jeho očích se leskla touha, jakou ani jeden z nás nedovedl zkrotit. A já věděl, že jsem ztracenej. Že jsem zase prohrál ten boj sám se sebou. Jeho rty mě neslušně sváděly. Tělo mi zchromlo a jazyk zdřevěněl. Mohl bych se vymlouvat, že jsem za to nemoh, ale to bych lhal. Když říkal: "Vezmu tě do nebe." věřil jsem mu. A lítali jsme spolu často. Jen ty dopady bývaly tvrdý. Ne, my nebyli andělé. A nemohli jsme do nebe. On možná byl. On uměl lítat. Na svých černých křídlech ale byl spíš havranem. A já ho nedoved následovat. Neuměl jsem lítat jako on. Povznést se nad to všechno. Občas si to uvědomil a sestoupil na zem ke mně. Na těch pár okamžiků. Ukradenejch okamžiků. Vzal mě na křídla a letěli jsme spolu.

Kdysi jsem líbal Rema Lupina

Sklepení, vlhké kamenné zdi a jediná škvíra, kterou proudí ta trocha světla...Zamřížované okénko v těžkých dřevěných dveřích, kovový kruh místo kliky, kovové držáky a hořící pochodně...Svíčky na zemi jako při nějakém rituálu k uctění temného boha...A u stěny v řetězech spoutaná zhroucená postava...Těch pár kousků železa vypadá skutečně jako mučící nástroje a ten křik, křik plný bolesti...Klidně by mohl vycházet ze středověkké kobky...Otřeseš se...Ne, jsi tady. Tady, ne tam!...Ale tady to není o moc lepší...Chlad tě zasáhne jako švih biče...Znovu se propadáš do temných hlubin vzpomínek...Víš, že mrtví mají nepřirozeně bílý a vytřeštěný oči? Nechtěl bys ten jejich pohled cítit na sobě...A co teprv když je to pohled tvých nejlepších přátel?...Ta představa je tak strašná, že tě úplně ochromuje...Ne, to vzpomínky...Vyčítáš si jejich smrt...Kdyby jsi nestanovil strážcem tajemství Petra...Kdyby jsi ho byl znal!...Vina leží na nás všech...Ne, jsem nevinej! Jsem tu za smrt Potterových, ale já je nezabil!...Bylo to skoro jako bys je zabil...Ne, jsem nevinej...Vyhublá postava se sveze po kamenné zdi, vězeňské hadry na ní visí v cárech, dlouhé kostnaté prsty zakrývají oči, kterým už došly slzy...Do ran nám sypaj sůl!...Jeho slzy byly slaný...Byl vzteklej a pohled, kterým se na tebe díval tě obviňoval...Propálil se ti až do srdce a zanechal tam šrámy...Vlkodlaci jsou zvěř...Rozpadlý starý trámy té barabizny za jeho hlavou...Okusil jsi chuť lítosti...Tvoje iluze se rozpouštěly na jeho rtech...Když jsi po zádech proletěl dveřmi, věděl jsi, že tentokrát to myslí vážně...Rozzuřený sinalý obličej přítele...Hlavu ti zaplaví studená bílá mlha...Snad bude zejtra líp...bušení příboje...Buší víc než tvoje srdce...I to možná jednou ztichne...Nepřežije ten ledovej chlad, co se do něj zakous...Hádky, tolikrát jste se hádali...A ty ses nedovedl omluvit...A promarnil jsi tolik společného času, když jsi se urazil a nemluvil s nimi...S ním...Jak někdo může mít tak příšernou povahu?...Black...Pohrdavý tón jakým to jméno pokaždé vysloví...Ani jim nestojíš za pohled...Pohled!...Prázdných očních důlků...Ovane tě smrdutý dech...V krku ti vyschne, zalykáš se...A jako síť tě omotá strach...Je za mřížemi...Za mřížemi...Jsi ty!...Neprávem...Jen si nic nenamlouvej...Kdyby někdy přišli blíž...Chladný polibek na vyschlé rty...Otřeseš se...Kdysi jsem líbal Rema Lupina...Ta léta jsou dávno pryč...Teď mě má za zrádce...Jako všichni...Zrádce je Petr!...Nenávist...Sežehne tě...Sežehne tě jako mráz...Upadáš na tvrdou zem...Odřel sis kolena...Snad i ta krev v žilách ti dávno zmrzla!...Život ti zamrzá na rtech...Pohled prázdných očí...Dalších sto dní v jedné minutě...

Třikrát jsem tě miloval

Tvrdil, že se bojí tmy. Možná se jí opravdu bál. Myslím ale, že to byla jen záminka, jak se dostat ke mně do postele.