Sunday, 13 September 2015

Míra porozumení

Přišel jsi. Nemohl jsem určit, zda jsem rád, nebo ne. Byl jsem z tebe nervózní.

Zahleděl jsem se do hlubin pod sebou a potáhl z cigarety. Uklidňovala.
Vnímal jsem tě jen periferně. Rozpačitě jsi postával u vrcholku schodiště. Pak jsi se tiše přesunul blíž. Dělal jsem, že tě nevnímám. Nechtěl jsem s nikým mluvit. A ještě míň s tebou.
Díval ses na mě zvláštním soucitným pohledem. Možná někde v hloubi duše i trochu pobaveným. Víš, já ti vlastně nerozuměl. Nevyznal jsem se v lidech. Já jen uměl dobře předstírat. Jo, to mi šlo. Hořce jsem se ušklíbl sám pro sebe a típl cigaretu o kamenné cimbuří.
Zamyšleně jsi mě pozoroval, jakobys hodnotil jakou taktiku zvolit. Vytáhl jsem další cigaretu.
Byly vanilkové. Naučil jsem kouřit jen ty voňavé, protože ostatní ti páchly. To jsem si všiml. Na jemný vlčí čenich to bylo moc.

"Můžu?" zeptal ses a já jen překvapeně povytáhl obočí a natáhl k tobě ruku s krabičkou.

Vzal sis jednu a nechal sis ji podpálit mým kovovým benzinovým zapalovačem. Měl jsem ho hrozně rád. Často jsem si s ním pohrával, když jsem byl nervózní. Jako teď.
Krátce sis potáhl a skoro labužnicky vypustil kouř. Já říkal, že tě neznám..

"Ujde."

Odfrkl jsem si a odvrátil pohled.

"Uklidňuje tě to?"

Mlčel jsem.

"Vypadá to, že jo," pokračoval jsi ve svém monologu. "Proč?" zeptal jsi se prostě.

Nadechl jsem se k odpovědi, v první chvíli odzbrojen tvou přímostí, ale zase jsem ústa zavřel. Nevěděl jsem, co ti říct. A co by ses staral?

"Něco tě trápí." 

Nebyla to otázka, bylo to konstatování. Zaštípaly mě slzy v očích. Vlastně jsem ani nevěděl proč. Já vždycky platil za toho šaška, veselého, bezstarostného.. Nechtěl jsem, abys mě viděl takhle - zlomené kňučící štěně. Ale věděl jsem, že nikomu jinému bych vůbec nedovolil mě takhle vidět. Byli jsme na tom vlastně dost podobně - dva tragédi. Tys měl své prokletí a já..své jméno, svůj původ..svou rodinu.. Snažil jsem se je skrýt a předstíral, že mě v očích zaštípal kouř.
Dotkl ses mého ramene. Ucukl jsem. Nebyl jsem zvyklý, aby na mě někdo sahal. Lépe řečeno - kdykoliv se mě někdo dotkl, ublížil.

"Nechci ti ublížit," řekl jsi, jakobys mi četl myšlenky. Stáhl jsi ruku. "Chci vědět, co tě trápí."

Sklouzl jsem ze zdi a sesunul se na zem vedle ní. Chvíli jsi na mě koukal z výšky. Byl jsem rád, že se ti nemusím dívat do očí.

"To nic, to jen..má rodina.."
"Co provedli?" Očividně jsi byl rád, že jsem konečně začal mluvit.
"Má..matka si libuje..ve středověkých metodách.."

Roztrhl jsem rukáv své košile a vyhrnul jej k rameni, takže byla patrná dlouhá jizva táhnoucí se po ruce až na záda.
Bezmyšlenkovitě sis klekl na kolena a v soucitném úleku jsi přes ni přejel konečky prstů. Roztřásl jsem se. Zvolna jsi prsty stáhl, jakoby ses nechtěl rozloučit s mou kůží. Ale, co si to představuju..

"To vážně udělala..?" Zatnul jsi ruku v pěst a rysy ti ztvrdly.

Jen jsem kývnul.

"Dělá to často?"

Odzbrojovala mě přímost tvých otázek. Já z tebe nikdy nedostal, co jsem chtěl, ale když ses ptal ty, nedokázal jsem mlčet.

"Když uzná za vhodné.." ušklíbl jsem se trpce. "Vlastně bych se ti počtem jizev mohl rovnat.." šeptl jsem.

Zavřel jsi na chvíli oči. Z cigarey ve volně spuštěné ruce odpadával popel. Nevěděl jsem, co se odehrává v tvé mysli. Byl to soucit, vztek, zhnusení..?

"Ukaž mi je."

Znělo to skoro jako rozkaz. Pomalu a velmi rozpačitě jsem si sundal košili.

"Otoč se," řekl jsi bezvýrazně.

Zmuchlal jsem košili v rukách a otočil se k tobě zády. Dlouho jsi je pohledem zkoumal. Když si se dotkl mých jizev, překapeně jsem sykl. Možná byla jen zima.

"Měl by sis zajít za Madame Pomfreyovou.."
"Nechci, aby je někdo viděl," zavrčel jsem a spěšně si znovu oblíkal košili.

Odtáhl jsi se a díval ses na mě zvláštním pohledem. Už zase. Byl jsem nervózní.

"Co?"
"Siri.."

A pak jsi mě objal. Úplně nečekaně. Zastihl jsi mě zcela nepřipraveného. Odzbrojil si mě. Stiskl jsem tě v náručí a doslova vybuchl pláčem. Držel jsi mě pevně, jako se drží tonoucí, jako se drží člověk nad srázem, aby nespadl..
Po chvíli jsem se trochu odtáhl a snažil se otřít si slzy do rukávu.

"Promiň," omlouval jsem se spěšně.
"Za co?"
"Kluci přece nebrečí.. Zvlášť ne velcí.. A zvlášť ne Blaci.." zahučel jsem s tváří zabořenou do tvého ramene.
"Plač," řekl jsi prostě a prohrábl mi vlasy. 

Dotek tvé ruky mě opět roztřásl. Pevně jsem semkl víčka, mezi která se zase draly slzy. Už jsem zase štkal. Styděl jsem se. Ale v té chvíli jsem věděl jedno: já tě miloval.
Sdíleli jsme bolest a jizvy a tajemství.. Cigarety už dávno vyhasly a nedokouřené se povalovaly na podlaze Astronomické věže.
Konečně jsem se odtáhl a snažil se před tebou skrýt svůj obličej, i pocity, jež jsi ve mně vyvolával.
Tohle bylo jiné já, zcela odlišné od toho, co znala většina. A já věděl, že komukoliv jinému bych ho nedovolil vidět. Už zase ses na mě díval tím svým soucitným pohledem. Vzdorovitě jsem zvedl hlavu.
Tvá tvář byla blízko. Moc blízko. Viděl jsem kapky slz na tvých řasách. Byla to má bolest nebo tvoje? Utopil jsi mě ve svých očích. A pak, ani nevím, jak k tomu došlo, jsme se najednou líbali. Jakoby to byla ta nejpřirozenější věc na světě..

...


Častokrát mě později napadlo, že ses tehdy obětoval, abys mi pomohl, a pak jsi toho litoval. Kdo ví. Já ti nikdy doopravdy nerozuměl..

No comments:

Post a Comment