Hořká pachuť

Víš, Siriusi, moh si dát alespoň najevo, že si mý lásky trochu vážíš. Ty jsi jí v podstatě pohrdal. Měl jsi pocit, že si ji nezasloužíš, a tak jsi mě usilovně odháněl, co to jen šlo. A já ti hrozně nechtěl dát za pravdu. Vždycky jsi na sebe vytáhl nějakou špínu a já cítil, jak čekáš, kdy ti oznámím, že odcházím. A já si tak trochu dokazoval, jak jsem dobrej, žes mě ještě nevodehnal. Já taky pořádně nevěděl, jak milovat. Tak jsem se ze všech sil snažil. Nějak mi nedocházelo, že láska přichází sama a člověk o ni usilovat nemusí. Že, když musí vztah pořád podpírat, protože sám o sobě nedrží, že je možná něco špatně. Asi jsem měl pocit, že si víc nezasloužím. A že je jako obvykle chyba ve mně. Že kdybych tě dost miloval, nemůže mi přece vadit, jak se mnou zametáš a že se otočíš za každou sukní. Takže jsem se vždycky jen uzavřel víc do sebe, ztrestal se a byl mezi námi dvěma čím dál osamělejší. Ale něco jsi mi přece jen dal – naučil jsi mě vážit si sám sebe. Takže když ses vrátil se všemi těmi řečmi o minulosti a zraněnými pohledy, nehnulo to se mnou. Alespoň takovou špetku sebeúcty jsem v sobě našel. Věděl jsem, že by to bylo zase stejný. A já bych daleko radši byl sám se sebou než vedle někoho. Nestál jsem ti ani za to, aby ses trochu snažil. A zůstala mi po tobě jen ta hořká pachuť..