Skleněnka

Záviděl mu. Záviděl mu tu skleněnku. Záviděl klukovi, kterej nic jinýho neměl. Protože když se na ni díval, v jeho očích se třpytilo štěstí. Toužil po něm. Zoufale po něm toužil. Tak si ji vzal. Surově ho zbil a nechal ho tam ležet. Sevřel v rukou svoji trofej. Ale když se přes ni díval, nezatřpytilo se slunce. Ani štěstí. Pro jeho oči skleněnka potemněla. A zhasla. Stejně jako oči toho smutnýho kluka.  A tak mu ho jednoho dne vrátil. Se sklopenou hlavou k němu jen natáhl ruku. Opatrně si ji vzal, jakoby mu nevěřil. Jak by taky mohl! Odvážil se zvednout hlavu. Chtěl vidět záblesky štěstí v jeho očích! Zjistil, že čelí jeho smutnýmu úsměvu. On ho neodsuzoval, on mu rozuměl! Vzal ho za ruku a vedl ho na kopec. Padalo listí. A někde nad lesy probleskovalo trochu světla. Sledovali ty záblesky štěstí spolu. A jeho ruka hřála. (Sirius)