06/08/16

Objevila jsem tuhle starou tvorbu. Přidávám i s původním úvodem.

Venku prší. Celý den jsem přemýšlela, jestli jsem smutná, protože prší nebo prší, protože jsem smutná. Nevěděla jsem, proč jsem smutná. Už to vím. Říkám si, že už jsem moc velká, abych věřila na předtuchy a telepatie většinou funguje, pokud jsem s druhým zrovna na jedné vlně. Což v tomhle případě zrovna neplatí a to je celý problém. Víte, co je nejhorší? Ne to, když se s někým rozejdete, protože už se nemilujete, to je život. Ale když někoho stále milujete a nedokážete s ním být. To je peklo. Nevím, proč se mi to pořád stává, hádám, že bych se z toho měla něco naučit, ale zjevně jsem ještě pořád naprosto zabedněná a nedochází mi to. Cítím příšernou bezmoc.

You decided to walk away
and there was nothing I could say

Rozhodl ses odejít a já nedokázal udělat nic, abych tě zastavil. Ne proto, že bych nechtěl, nebo že by nebylo, co říct. Proto, že jsem věděl, že cokoliv řeknu, na věci to nic nezmění. Nebudu jinej, Moony. Bolí mě vidět, jak se o mě zraňuješ. Bolí mě vidět to zklamání v tvých očích. Nedokážu ti vracet, co mi dáváš. Mrzí mě to. Dělám, co můžu. Je těžký přijímat sám sebe, zvlášť, když vidíš, že se o tvé hrany druzí zraňují. Nestačím uklízet to harampádí ve svý duši a cítím výčitky pokaždé, když si o ně někdo rozbije hubu. Ještě jsem nepřišel na správnej způsob, jak to dělat. V okamžiku, kdy se vám podaří něco poskládat na jedný straně, zhroutí se to na tý druhý. Zatím nejlepší přístup spočíval v jistý lhostejnosti. Kolem vás se všecko hroutí a vy věříte, že je to v pořádku, že to tak asi má být. No, zavání to jistým alibismem, ale když se kvůli tomu necítíte špatně, tak je to prý cajk. Ještě jsem nepřišel na to co s tím, když se kvůli tomu špatně cítíte. Cítím vinu, Moony. Ublížil jsem ti. Zradil jsem tvou důvěru. Nevím, jak to odčinit. Jsi zraněnej. Snažíš se s tím srovnat, ale není to snadný. Já vím, vidím ti to na očích. Nejde to jen tak smazat. A já bych ti dal všechen čas na světě. Snažím se na tebe brát ohled. Ale nestačí to. Není to dost. Říkáš, že jsi vyčerpanej, že jsi ze sebe vydal vše. Ale já taky. Neumím to líp. Takže se dívám, jak odcházíš. A vím, že mě miluješ, ale neumíš se mnou být. Protože to příliš bolí. Zraňuješ se o to, jakej jsem. A s tím já ti vážně nepomůžu. Bolí mě to taky, ale nemám řešení. Nechci se omlouvat za to, kým jsem, a přesto cítím vinu. Vinu, které se jen tak nezbavím, protože zasahuje mnohem dál, než jsi ty. Cítím vinu za to, že žiju, za to, že dýchám, za to, že to jaký jsem, obtěžuje ostatní, cítím vinu za svou svévůli, za to, jak tu sobecky zabírám prostor a neberu ohled na ostatní. Nesnáším to, že se takhle cítím, ale zároveň to jinak neumím. Až tak svévolnej jsem asi nebyl, když jsem se poctivě naučil se takto odmítat a nenávidět. Rodiče by měli být hrdí, celý život se řídím jejich slovy. Takže ne, nevím, jak si odpustit. Kdybych to věděl, asi by bylo všechno jinak. Je to část mě. Definuje mě to. Jde to vůbec změnit? Kdo bych byl bez své sebenenávisti, Moony? Řekni.. Nechci, abys šel. Nechci zůstat sám, Moony. Nechci věřit tomu, že se mnou nikdo nedokáže vydržet. Chci věřit tomu, že je v pořádku, jakej jsem. Protože jsem se sebou bojoval příliš dlouho a jsem unavenej. A chci věřit, že tvoje pocity jsou tvá zodpovědnost, ne moje, ale taky to není to, co mě celý život učili. Vím, že mi to nevyčítáš, že mě neviníš, ale těch pocitů se nezbavíš. Chci ti pomoct, ale nevím jak. Vidím tě odcházet, posetého ranami a nevím, vážně nevím, co s tím. Všechnu energii vynakládám na to nevinit se z toho a přijímat se i tak. Nejde mi to.