Thursday, 24 September 2015

18/01/15

"Mluvíme spolu ještě?"
"To mi pověz ty. Od té doby, co jsme odešli ze školy, jsi se mnou nepromluvil."


Odpovědí mi bylo ticho a zkřivený obličej.
Pomalu jsem zjihl.

"To je v pořádku. Nedlužíš mi vysvětlení. Nedlužíš mi vůbec nic. Jestli chceš jít, tak jdi."

- Stal ses tajnůstkářským. Měl jsi přede mnou tajemství. Skrýval se spřede mnou. A já začal uvažovat...

- Pravdou je, že jsem byl vyděšený. A věděl jsem, že jsme jen snílci, co v normálním světě nepřežijí. Nechtěl jsem nás oslabit tím, že bychom na sobě byli závislí. Nechtěl jsem, aby mohli "nás" použít proti nám. Nepřežili bychom. A tak jsem tě začal odstrkovat.

- Nikdy bych si nemyslel, že bys nás mohl zradit. Ale už jednou jsi nás chtěl opustit. Vím o Šedohřbetovi. Nechtěl jsem o tobě pochybovat. Ale ty jsi se mnou prostě nechtěl mluvit. Čím víc jsem se snažil k tobě dostat, tím víc jsi mě odstrkoval. Představ si... Představ si ten drtivý smutek, když jsem zjistil, že má chyba stála mého nejlepšího přítele život. Že jsem byl tak arogantní, tak zahleděný sám do sebe, že jsem tě podezíral. Že jsem se v tobě mýlil.

- Nemyslel jsem si, že by to mohla být pravda. Celou tu dobu jsem se tě snažil ochránit. A ve skutečnosti jsme to byli my, kdo potřebovali ochranu. Byla má odtažitost ten poslední impuls, který tě přiměl přejít k temné straně? Moje chyba stála mé přátele jejich životy. Mé jediné přátele. Náhle jsem ztratil úplně vše. Najednou jsem byl na světě sám. Všechno kvůli jedné chybě. Protože jsem v tebe nevěřil. Protože jsem se bál. Celou tu dobu jsem se snažil to nevidět. Že je v tobě něco temného. Možná jsem byl tou jedinou věcí, co tě držela na světle. Ironické, že? Někteří lidé se prostě nemění.

- Co by sis pomyslel, kdybys věděl, že jsem o tobě pochyboval? Kdybys zjistil, že to byla má chyba, co zabila tvé přátele? Ztratil jsem tě, Moony. nebyl jsem dost dobrý.

- Takže jsi o mě pochyboval. Hádám, že si to zasloužím. Přecejen jsem to byl já, kdo tě odstrčil. Namlouval jsem si, že to bylo z lásky. Ve skutečnosti to bylo ze strachu. Byl jsem bez sebe strachy. A potřeboval jsem tě. A to mě děsilo ještě víc. Byl jsem ztracený. Vždycky jsem byl.

- žeš mi odpustit? 

No comments:

Post a Comment