Thursday, 24 September 2015

Jak te vidím

Díval se na mě, jakoby v mých očích něco hledal. Ale podle výrazu jeho tváře to tam nenašel.
Nejspíš hledal ten plamen. Zbytky vášně, co nás před lety spalovala. Jenomže Azkaban ten oheň zadusil. A kde býval žár, zbyla jen zející, strašlivě děravá tma. Remus se jí bál. Pohled do mých očí ho děsil. Myslel si, že ty roky nás pohřbily. Přitom já víc, než co jiného, toužil po jeho blízkosti, po jeho doteku. Doufal jsem, že by ten plamen mohl ještě probudit. Ale kvůli jeho strachu jsem se neodvážil přijít blíž. Ty náhodné okamžiky, kdy jsme o sebe zavadili, byly bolestné. On rozpačitě ucukl a to mě ranilo. Azkaban mě vysál. To, co mě hnalo za pomstou Petrovi, zmizelo i s ním ve tmě. Neměl jsem už na nic sílu, na nic odvahu. Byl jsem sám. Bál jsem se tmy, bál jsem se nocí, bál jsem se vlastního stínu. Nemohl jsem spát a když jsem spal, měl jsem noční můry. Remus mě párkrát přišel utěšit, ale já nedokázal mluvit. Stačilo by mi, kdyby se mnou zůstal, ale on si myslel, že o to nestojím (že o něj nestojím) a já mu nedokázal říct, jak je to ve skutečnosti. Některé okamžiky měly příchuť minulosti - třeba když jsme se společně smáli. Ale Remus pak rozpačitě zmlkl a zmizel. Nejhorší bylo být zavřený v tom prokletém domě. Nenáviděl jsem Brumbála za to, že mě tam drží. Každý kout vyvolával nepříjemné vzpomínky. I když zdaleka nejvíc nesnesitelné bylo to nicnedělání. Potřeboval jsem zaměstnat svou mysl. Místo toho jsem byl jen sám se sebou se svými myšlenkami a vzpomínkami na dětství zde a na Azkaban. To místo bylo tak bezútěšné, že jsem si připadal, jakobych byl zpátky. A Moony, můj Moony, moje světlo a jediná naděje, ten, který mě v Azkabanu držel při smyslech, se mi vyhýbal. Bylo to absurdní. Hodně jsem pil. Byl to jediný způsob, jak utišit ty hlasy. Jak se omámit natolik, aby se to dalo zvládat. Moony mi to vyčítal. Byla to další věc, co stála mezi námi. Z jeho pohledu jsem se válel ve své bolesti a nechtěl si nechat pomoct. Přitom já jen zoufale toužil po jeho doteku.

Chyběl mi Sirius. Ten můj starý Sirius. Pamatoval jsem si ho v dobách, kdy byl vlastně ještě kluk. Zestárl o 12 let, navíc v Azkabanu. Bylo absurdní hledat v něm toho Siria, kterého jsem znal. Siriovy plamenné oči mě vždy spíš děsily (i když jsem si rád zahrával s ohněm). Bál jsem se, že nás ten oheň oba spálí. Ale Siriovy oči bez toho plamene byly mnohem děsivější. Tehdy jsem se bál toho, co může udělat, teď mě děsila myšlenka toho, že neudělá nic, protože už je to pryč. Jak bych si vůbec mohl myslet, že bychom po 12 letech mohli pokračovat tam, kde jsme skončili? Styděl jsem se za sebe. A za to, že v Siriových očích pořád hledám něco podvědomého. Tenhle Sirius byl jen skořápka toho starého. Byl prázdný. Všechny ty vzpomínky, co jsem na něho měl, k němu nepatřily. Byl jsem sobecký. Stěžoval jsem si, jak mi chybí ten starý Sirius a vůbec se nezajímal o toho současného. Jenže problém byl, že s mým starým Siriem se vytratilo i to mezi námi. Siriovi neplanula v očích žádná touha. Už mě prostě nechtěl. A já ho nechtěl uvádět do rozpaků tím že bych v něm pořád hledal toho kluka, kterým byl před 12 lety. Ne, musel jsem se smířit s tím, že už tam prostě není. Občas nastaly okamžiky, kdy jsem měl pocit, že jsem v Siriových očích zahlédl záblesk minulosti. Ale byl pryč stejně rychle, jako se objevil. A já se nechtěl ztrapňovat tím, že jsem si pořád dělal naděje. Nechtěl jsem to ale vzdát. Snažil jsem se k Siriovi dostat. Pořád jsem doufal, že tam ten kluk ještě někde je, jen nešťastný a ztracený. Snažil jsem se k němu mluvit, ale bylo to beznadějné. Sirius byl zjevně přesvědčený, z mu není pomoci. A když jste vklouzli do té tmy za ním, začali jste se topit. Nebylo se čeho zachytit. Nerad, ale naznal jsem, že můj Sirius je ztracen.

No comments:

Post a Comment