Wednesday, 30 September 2015

27/06/15

Kolem Siria se vždycky ochomítalo spoustu děvčat (k Dvanácterákově nechuti). Dokázal je okouzlit - úsměvy, správně volenými slovy, vtipem (vlastně, ten nejspíš uhranul i mě). Uměl to s nimi. A všichni jsme mu to záviděli. Byli jsme přesvědčeni, že by mohl mít, na kterou by si vzpomněl. A kdyby chtěl, tak by určitě mohl. Ale Sirius si s nimi jen zahrával. Pobavil se. Bavilo ho provokovat. Přecejen to byl poberta. Byl mistrem flirtu. A možná si s některou vyměnil i polibek. Ale bylo to všechno jenom hra. Dodávalo mu to sebedůvěru. A dělalo mu dobře, když jsme z něj tahali moudra. Ale byly to povětšinou jen řeči. Ve skutečnosti neměl o mnoho víc zkušeností, než kdokoliv z nás.
Jak jsem to věděl?
Nechal jsem se od něj také svést.


Kdybych řekl, že jsem to plánoval, bylo by to hodně nadsazené. Nikdy jsem netušil, kam to dojde. Byla to šachová partie. A já šachy hrát neuměl. Jen jsem pohyboval figurkami a čekal, co se stane. Byl jsem jen nebývale dobrý v přizpůsobování se okolnostem. Byla to hra. Kroky vpřed a zpět. Hodně risku. Směřovalo to sem už hodně dlouho a já o to vážně stál, ale když k tomu opravdu došlo, byl jsem zcela bezradný.

Sirius mě povalil po zádech na postel. Možná jsme trochu pili, ale ne tak, aby to otupilo naše smysly. Naopak, byly všechny zostřené a roztřesené.
Pomalu, skoro bezmyšlenkovitě si rozepínal košili, zatímco mě soustředěně pozoroval. Mohl bych mu to ulehčit, mohl bych mu pomoct, ale já ho radši trápil. Čekal jsem na něj. Alespoň trochu jsem mu chtěl vrátit to, co dělá on mě.

Nepomohl mi. Ani trochu. Jen tam tak ležel a pozoroval mě. Kolem rtů mu pohrával drobný, pobavený úsměv. Zajímalo by mě, jestli to ví. Vlkodlaci určitě umějí vycítit strach. Ale nemohl vědět, proč jsem tak vyděšený. A on sám byl určitě vyděšený taky.

Snažil jsem se tvářit strašně sebejistě. A vlastně jsem se i trochu slunil v Siriově pozornosti. Ale nemůžu říct, že bych si byl jistý sám sebou. Byl to Sirius, kterému jsem důvěřoval.

Bál jsem se, že ode mě hodně očekává. Měl jsem reputaci. Pravda je, že bych mohl mít kteroukoliv dívku, na kterou bych ukázal. Ale žádná mě nezaujala. Žádná ve mě neprobouzela tolik zvědavosti jako Remus. Byl pro mě oříšek. Nerozuměl jsem mu. Nedokázal jsem ho číst. Nevím proč, ale hnalo mě to vpřed. Nedalo mi to spát. Byl to jako oheň v mých útrobách, který polibky sebehezčí dívky nedokázaly uhasit. Musel jsme ho mít. Chtěl jsem to být já, kdo ho přiměje cítit věci, co nikdy necítil. Chtěl jsem obrátit jeho svět vzhůru nohama. Chtěl jsem, aby pocítil alespoň kousek toho zoufalého šílenství, co ve mně vyvolával. Chtěl jsem ho přimět sténat. Nechat stékat ty sladké vzdechy z jeho úst. Přimět ho křičet mé jméno.

Měl v očích oheň, kterému jsem nedokázal odolat. Děsil mě. Spaloval mě. Ale zároveň ve mně probouzel něco, co jsem snad nikdy necítil. Možná v dětství, když bylo ještě vše čisté a pořádku a mohl jsem věřit svým snům. Topil jsem se v těch očích, co se vpíjely do mých, když se zvolna přiblížil a dýchl mi do tváře. I jeho dech byl horký a těžký a dusil mě. Zalykal jsem se tou aromatickou vůní. A dotek jeho rtů byl tak něžný a opatrný. Vše to bylo jako ve zpomaleném záběru a strašlivě intenzivní. Jakobych ten okamžik prožíval stokrát zaráz. A znovu a znovu a znovu...
Zaryl jsem nehty do prostěradla.

Nevěděl jsem, co si s ním počít. Měl jsem ho před sebou. Vydal se mi na milost. A já jsem byl úplně bezradný. Rozhodl jsem se, že na to půjdu jako vždycky: pomalu. Dává mi to dost času reagovat na to, co se zrovna děje. Vydávat se po stezkách, co vypadají dobře a opouštět ty, co nikam nevedou. Zkoušet.

Zažíval jsem sladké mdloby. Siriova ruka zvolna putovala po mém boku. Bylo to lepší, než jsem si kdy představoval.

Nebylo to snadné a Remus mi to neusnadňoval.

"Musíš mi říct, co se ti líbí," vydechl jsem mu do ucha v nějaký moment, kdy se nám podařilo se od sebe odtrhnout.

Neřekl. Musel jsem se omezit na signály. Snažil jsem se číst jeho tělo. Na to bylo třeba být dostatečně pomalý. Občas se to všechno zbláznilo a vrhli jsme se na sebe s divokým hladem a osvobozenými vzdechy, konečně sklízející plody dlouhých let sázení těch nejjemnějších semínek touhy. Byli jsme jako na vlnách. Tyhle výbuchy se střídaly s poklidnými okamžiky, kdy jsem zkoumal Removo tělo. Hledající ty místa, kde je potřeba ho přidusit. A pak jsem stupňoval tlak. Stavěl na základech něčeho, co se mi povedlo vybudovat. Postupně, opatrně. Občas to stejně spadlo. Někdy to zmizelo stejně rychle, jako to přišlo, a nevěděl jsem, co se stalo. Nedařilo se mi znovu objevit tu strunu, o kterou jsem náhodou zavadil. Ale nebyl jsem zoufalý. Bavilo mě to. Psali jsme spolu symfonii.

Sirius působil trochu ztraceně. Pronásledující melodii strun, na které náhodou narazil. A nevěděl, co je rozechvělo. Nepomáhal jsem mu, i když mě o to prosil. Nechtěl jsem to přiznat. Možná ani sobě. A měl jsem strach. Že budu působit lacině a poblázněně. Byl to jeho hlas. Měl úplně jiný hlas. Ten hlas šeptající mi do ucha, podbarvený touhou. Moje jméno v jeho ústech. Tak malé, ale tak v bezpečí. A jeho vzdechy. Ty mě vyháněly na okraj. Cítil jsem, jak se ve mně hromadí tlak. Zakoušel jsem všechny ty pocity - napůl bolestné a napůl sladké. Prodchnuté zvláštním zoufalstvím.
Sirius mi vyhrnul košili a sázel polibky na mou odhalenou hruď. Rychle objevil, jak citlivý mám podbříšek. Někdy zatlačil, někdy zatnul nehty a donutil mě zalapat po dechu. Stejně tak citlivý je můj krk a nejvražednější kombinace dosáhl, když mi v jednu chvíli zatnul nehty do podbříšku a kousnul mě do krku. Kousat jsem ho naučil já. Neovládl jsem se, bylo to přirozené. Zjevně naznal, že se mi to líbí. Nemůžu říct, že ne.
Ještě stále jsem se tomu nepoddal. Snažil jsem se zachovat si tvář. Když jsem se začal ztrácet s hlavou zvrácenou dozadu, pozorující nebesa nad námi, trochu jsem zpanikařil, když jsem zjistil, že se Sirius přesunuje k mé pánvi.

Poznal jsem, že Remus zpanikařil, když jsem se odhodlal postoupit dál. Ztuhl, ale jiným způsobem, než doteď. Vynořil se odkudsi, kde se zvrácenou hlavou topil zbytky své hrdosti a zadíval se na mě velkýma očima vyplašeného divokého zvířete. Opětoval jsem mu pohled stejně divoký a zatrvzelý, když jsem zvolna roloval dolů látku jeho spodního prádla a zamířil polibky k jeho tříslům. Cítil jsem, jak se celý napnul. Dostal jsem se k jeho středu. Nehodlal jsem mu poskytnout úlevu tak jednoduše.

A najednou byly Siriovy ruce na mých stehnech a jeho rty na mém podbříšku, nebo jeho rty na mých stehnech a ruce na mém podbříšku? Ztrácel jsem se. Ten tlak začínal být nesnesitelný. Myslel jsem, že se roztrhnu. Ale Sirius mi to zjevně nehodlal umožnit. Laskal každý kousek mého klína se zlomyslným potěšením. Prožíval každý dotek. Vyháněl mě až na okraj, ale neposkytl mi tu sladkou úlevu vyvrcholení. Dostal ze mě zvuky, kterých bych si ani nemyslel, že jsem schopen (a to jsem jako vlkodlak vydával všemožné zvuky). Poznal jsem, že si to užívá, bastard jeden.

Předtím jsem si nikdy nedokázal představit, jak by asi vypadal sex s mužem. Sex se ženou se zdál přirozený. Všechno zapadalo. (Alespoň v mých představách.) Sex s mužem... Možná mě dokonce odpuzoval. Dokud jsem nepoznal Moonyho. Zatoužil jsem- začal jsem uvažovat, jaké by to bylo - vzít jeho úd do rukou. Obejmout jej ústy. Přejet jej jazykem odspodu až nahoru. Uctívat ho každým dotekem. Nevěděl jsem, co s ním. Věděl jsem je, že chci způsobit Moonymu potěšení. Ale pořád jsem byl vyplašený jako malé štěně.

Zvolna, velice zvolna se přesunul k mému údu. Nejprve se ho jen dotýkal rukama, jakoby s úctou, jakoby si chtěl ten okamžik navždycky zapamatovat. Hleděl na mě se zamyšleným soustředěním, které mě roztřásalo. Když ho vzal do úst, zalapal jsem po dechu. Nechci říct, že jsem sebou přímo škubl, ale i Sirius vypadal překvapený. Prohnul jsem se v zádech a nehty jedné ruky zabořil do prostěradla, druhá automaticky našla Siriovy vlasy. Upřímně jsem byl překvapený, že jsem se na místě neudělal. Sirius už mě zpracovával dobrou hodinu.

Bylo to stejné jako vše doteď: šel jsem na to hodně pomalu. Snažil jsem se procítit každý okamžik. Nevím, jestli mě Remus v ty okamžiky miloval nebo nenáviděl. Trápil jsem ho se vší něžností, které jsem byl schopen.

"U Merlina, Siriusi!" vydechl, když jsem ho už poněkolikáté vyhnal na samý okraj vyvrcholení a zase se stáhl.
"Jsi netrpělivý," zašeptal jsem, než jsem ho políbil.

Nezdravě jsem si to užíval.

Nemělo to vyvrcholení. Byly to vlny, co mě splachovaly jedna za druhou. A intenzivní návaly pocitů, hrozící, že mě zničí. Myslel jsem, že už to nevydržím, ale Sirius mě štval dál. Prosil jsem, ať už mě nechá jít a on mě prosil, ať ho ještě chvíli následuju. Celým mým tělem probíhalo chvění. Stoupalo po páteři a zase se vracelo. Siriův dech byl těžký a zadýchaný a voněl po skořici, kdykoliv mě ujišťoval polibkem, že máme před sebou ještě kus cesty. Nepodobalo se to ani v nejmenším tomu, když není zbytí a člověk se vezme do ruky v pár uspěchaných okamžicích plných strachu, aby ho nikdo nenačapal. Je to rychlé a neosobní, s jediným cílem. Dosáhnete sladkého vyvrcholení a na nějakou dobu je pokoj. Zbavíte se alespoň trošky toho tlaku. Ale tohle bylo úplně jiné. My jsme ten tlak budovali. Stavěli na něm. Posunovali ho. Dýchali všude kolem sebe. A dotýkali se ho. Nehnali jsme se za cílem, prožívali jsme tak plně jeden druhého. Myslím, že jsme snad i zapomněli, že nějaký cíl může být.
Než mě Siriovo "Reme..." přehnalo přes okraj...      

No comments:

Post a Comment