Nejkrásnějsí(?) vzpomínka

"Siriusi! Přestaň konečně trucovat a vylez."

Remus klepal na dveře Komnaty nejvyšší potřeby, kam se jeho kamarád pro změnu zašil. Zevnitř se nic neozývalo. Remus váhal. Siriovu úprku předcházela jejich značně přiostřená debata. Přemýšlel na čem to jejich nedorozumnění zase vzniklo. Ze Siriova pohledu pochopitelně kvůli němu. Jenže Sirius vždycky nějak zapomínal, že problémy mají i jiní, nejen on.

Včera byl Remus venku. Mluvil s jedinou osobou, která mu mohla říct něco víc o vlkodlacích. Zoufalý čin. Ale nikoho jiného neměl. James, Petr a Sirius mu byli vším, ale v tomhle mu pomoci nemohli. Mohli jeho břímě učinit o něco lehčím, ale nedokázali to změnit. Ale to nedovedl ani Šedohřbet. Jen mu dával jiné alternativy. Nemusel by trpět. Jenže Remus byl Remus a trpěl vždycky. Třeba právě teď.

Zhluboka si povzdechl a otevřel dveře. Sirius stál u okna. Kupodivu se nedíval ven, ale vstříc vchodu, jakoby na Rema čekal. Ten s drobným zaváháním dveře zavřel a zůstal stát vedle.

"Chci vědět, kdes byl," vypálil Sirius.

"Už jsem ti to přece říkal - venku," odpověděl Remus netrpělivě.

"Asi jsem se měl vyjádřit přesněji," ušklíbl se Sirius. "Chci vědět pravdu."

"Najednou jsi to ty, kdo žádá od druhých upřímnost?"

"Reme," ozval se Sirius vážným tónem jen s drobným náznakem ostnu v hlase. Přešel k němu a rukou opřenou o zeď uzavřel jeho osobní prostor do malé klece.

Remus k němu vzhlédl v nádechu obav. Zoufale se snažil uklidnit srdce, které se vydalo na úprk. Siriova tvář byla blízko té jeho, otřely se o sebe, cítil jeho dech na krku a rty u ucha zašeptaly:

"Když nedokážeš být upřímný ke mně, buď alespoň upřímný sám k sobě.."

Konečky prstů pohladily stěnu a Sirius náhle zmizel, proklouzl dveřmi, které hlasitě práskly. Remus ještě cítil jeho přítomnost, tak blízko, vzduch byl prosycený jeho vůní.. Svezl se po zdi na zem..

Příteli, ten jed

na tvých rtech

promlouvá mými slovy

Příteli, ten jed

se mi do srdce vplet

a ta slova tak bolí!

***

Úplněk byl během pár dní. A napětí mezi Siriem a Remem nebralo konců. James se držel kamarádova příkladu a taky s Remem nemluvil. Petr šel jako vždy s davem. Němě mu vyčítali jeho lži.

Remus seděl na okně a s obavami pozoroval dorůstající stříbřitý kotouč. Další úplněk o samotě. Jeho mdlé světlo se rozlévalo po podlaze a dělalo Remův obličej ještě bledším než obvykle. Vlkodlakovy oči v ozářené tváři působily temně a zapadle a rýsovaly se pod nimi děsivé stíny. Možná za to mohly i ty zatracené slzy..

S povzdechem ulomil další čtvereček čokolády. Byla už noc, ale v ložnici nikdo nebyl. Většina byla dole ve společenské místnosti a jeho přátelé se bavili někde spolu. Přátelé? Ušklíbl se. V hlavě se mu rozezněl Šedohřbetův hlas: "Máš i jiné možnosti.." Zavřel oči. Ne. Vina je jeho. To on lhal. A není snad Šedohřbet stejný? On lhal kvůli něho. Nenechá ho to dílo zkázy dokončit. Remus je přece jiný. Není sám. Má je. Měl.. Vina leží na nás všech..

Vina leží na nás všech

příteli, oheň na tvých rtech!

spaluje moje činy

To já jsem lhal

já tvé rty tím jedem pokapal

teď sčítáš všechny moje viny

***

Úplňkovou noc prořízlo táhlé vytí plné bolesti. V Chroptící chýši zase strašilo. Lidé z Prasinek zmizeli v bezpečí svých obydlí. Šeptalo se, že tam řádí vlkodlak. A v jeho těle se jeden malý kluk stočil do klubíčka.

Vlčí tesáky se zaryly do masa. Vlčí drápy drásaly paže. A záda a boky. A tekla krev. Černá vlčí krev a pálivé slzy. A vlkodlak vyl. Štěkal a plakal. Prosil a naříkal. Člověk v jeho těle byl sám. Vlkodlak trestal. A děsil a řval. A plival. Poplival celé jeho bytí. Mdloby byly vysvobození. Za svítání se kňučící uzlíček srsti schoulil na zemi.

Někdo však přišel ošetřit jeho rány. Někdo s havraními vlasy a smutnýma šedýma očima. Citlivýma rukama s dlouhými prsty smýval navlhčeným hadrem horkou krev. A stíral slzy. Bděl vedle něj a objal jej pažemi. A vlkodlak měl klidné sny.

***

"Co tu děláš?" zachraplal Remův zesláblý hlas.

Snažil se na sobě nějak udržet zkrvavené cáry košile, jež na něm visely v dlouhých pruzích, jak se zvedal ze země.

Sirius na něj upřel dlouhý výmluvný pohled.

"Snažil ses zmrzačit?" zeptal se místo odpovědi a přimhouřenýma očima sledoval, jak se Remus opírá o zeď, aby neupadl.

"Nesu následky svých činů."

"Jakých?" zaútočil Sirius.

Remus se opřel o zeď a zavřel oči, jakoby před tím vším chtěl uniknout. Dlouze se nadechl a sykavě zase vypustil vzduch.

"Lhal jsem."

"To je mi překvapení," ozval se Sirius jízlivě. "Promiň," omlouval se, když viděl, jak kamarád zkřivil tvář.

"Máš pravdu. Takhle se přátelé nechovaj. Chtěl jsem-"

"Chtěl jsi nás opustit, co?"

Remus na něj upřel překvapený pohled.

"Nejsem slepej, Reme. Choval ses divně. Vyhýbal ses nám čím dál víc. Nevnímal jsi a lži se staly tvým denním chlebem. Nemysli si, že jsme si nevšimli."

"Těch pár týdnů o samotě mi stačilo. Pomohlo mi to uvědomit si, co je pro mě důležitý.."

Sirius se ušklíbl.

Remus se nadechl: "Chtěl jsem-"

"Nemusíš-"

"Já chci!"

"Už na tom nezáleží."

Remus se nadechl, aby protestoval. Sirius k němu přešel a sevřel ho v náručí. Vlkodlak se o něj ztěžka opřel.

"Vrátil ses."

A tekly slzy. Pálivé slzy a krev.

Příteli, smývám ten jed

ale tíhu vět

ani polibky nespraví

skrývám za víčky

stopy bolesti

a svý oči prolhaný

***

"Co bys řekl na to, že bychom se stali zvěromágy?"

Chlapcův rozzářený obličej. Oči vykulené úžasem. Nevěřícnost, štěstí, obavy a špetka smutku.

Voněl hřebíček. Pohladil rukama střepy zrcadla. Nejkrásnější vzpomínka. Ztracená. Platíme za okamžiky štěstí...