Wednesday, 9 September 2015

Trikrát jsem te miloval

Tvrdil, že se bojí tmy. Možná se jí opravdu bál. Myslím ale, že to byla jen záminka, jak se dostat ke mně do postele.

Položil mi majetnicky ruku kolem ramen a přitáhl si mě k sobě. Dlouho jsme si jen povídali. Nenuceně. Byl jsem rád, že je tma a nevidíme si do očí. Nepostřehl jsem, kdy přesně jeho ruka začala hladit moje vlasy. Ale vnímal jsem to. Dost intenzivně. I to, jak se vzdálenost mezi námi zmenšovala, až nakonec žádná nebyla. Byl jsem otočený k němu, přitisklý na jeho bok. A jaho ruka na mých zádech. Zamrazilo mě. Pokračovali jsme v nenucené konverzaci a předstírali, že naše těla patří někomu jinému. Jeho silná vůně mě omamovala. Bezděčně mě objal i druhou rukou tak, že jsme leželi už skoro proti sobě. Musel cítit, jak se třesu. Sám jsem nevěděl, jestli strachem nebo vzrušením. Nic jsem neudělal. Snad za to mohl ten alkohol. I když jsem si byl téměř jistý, že ten už je teď pryč. Dýchal jsem zrychleně, přes pusu. Jeho dech. V krku jsem měl knedlík. Nemůžu říct, ale myslím, že moje až prudké výdechy ho dráždily ještě víc. Trhl jsem sebou, když se v té tmě dotkly naše nosy. Jeho ruka sjela po mém boku a zase zpět po straně zad. Mírným tlakem jakým mě třel, jakoby říkal mnohem víc, než slovy. Měl jsem už husí kůži po celém těle. Nikdy se mě takto nikdo nedotýkal.
. . .
A tehdy jsem ho miloval poprvé...

***
Sirius dokázal být neuvěřitelně necitlivý. Zraňoval vás a dobře to věděl, ale o to víc si přisadil. Své "dílo zkázy" vždycky dovedl až do konce. Zvláštní na tom bylo, že jsme většinou stejně skončili v posteli. Siriova představa usmíření. Pokud to znamenalo, že na mě zas na nějakou dobu bral ohled, nic jsem nenamítal. Vždycky jsem si myslel, že Siriova empatie vnímá jen to, co on chce vidět. Co si myslí, že vidí. Sirius se neptal. Našel si odpověď v něčem z mého výrazu. Něco v mých očích. Nikdy jsem mu nedokázal říct ne. I kdybych chtěl. Nesnášel jsem ho, když si mě bral.. Miloval jsem ho, když si mě bral.. Ale vždycky jsem nesnášel sebe.. Nemohl jsem vědět, jestli mívá výčitky, ale určitě si je nepřipouštěl tak jako já. Pravděpodobně je zahnal mávnutím ruky - jako všechno. Nebo to alespoň předstíral. Ne, nikdy jsem mu pořádně neviděl do hlavy. Nejspíš takhle ani neuvažoval.
Pohádal jsem se s Jamesem. Většinou byl jediný, s kým jsem se dokázal štěknout, Sirius. Byla to strašná malichernost. A měl jsem důvodné podezření, že James je napružený, protože ho Lily znovu odmítla. Potřeboval si vylít vztek a já mu poskytl dokonalou záminku. Když zrovna nepeskoval Patra, byl jsem skvělým terčem. Snažil jsem se si s ním v klidu promluvit, ale byl v tomto ohledu stejný jako Sirius. Špatná nálada se ho držela jako klíště a stál si zuřivě za svým. Rozumná domluva s ním nebyla možná. Vlastně bych to mohl chápat - všichni jsme měli zvrácené potěšení setrvávat ve svém světabolu a odrážet pokusy ostatních dostat nás z něj.
Seděli jsme v křeslech u ohně. Petr seděl na zemi u krbu. Vyděšeně těkal pohledem ze mě na Jamese. Sirius seděl v křesle kousek bokem za mnou. Viděl jsem ho jen částečně. Byl pohodlně rozvalený a tvářil se, že se ho to vůbec netýká. Nesnášel jsem hádky s přáteli. Vždycky jsem měl dojem, že nějaká část mě umírá. Nečekal jsem podporu. Od Petra vůbec. Ale o Jamesovi jsem si myslel, že má v hlavě víc než jen seno, jak o něm tvrdila Evansová. Spíš než jelenem bych ho tehdy nazval beranem - jak byl tvrdohlavý.. Sirius mě svým přístupem taky štval. Měl jsem co dělat, abych zahnal zoufalé slzy, co se mi už draly do očí. Nechtěl jsem si to přiznat, ale částečně to byly slzy roztrpčení a vzteku. Chtěl jsem se zvednout a před tím vším utéct, ale pak jsem ucítil Siriovu ruku na svém rameni. Ten pevný stisk jako vždy říkal něco víc. Jeho ruka se mi volně svezla po zádech. A já mu byl strašně vděčný. Mnohem víc, než kdyby se mě zastal a poštval tak Jamese ještě proti sobě. Tehdy bych přísahal, že je neskutečně empatický...
. . .
A tehdy jsem ho miloval podruhé...

***
Potřetí jsem ho miloval
když naproti mě stál
a jediným slovem
dával mi navždy sbohem
oba jsme věděli,
že to tak musí být,
- že z lásky nemůžem žít
Tehdy jeho slova
trpkou příchuť měla
a doteky nám tma už vzala
Nenáviděl jsem a miloval
ty jeho modré oči

plné mraků

No comments:

Post a Comment