Sladká sebevražda

V jeho očích se leskla touha, jakou ani jeden z nás nedovedl zkrotit. A já věděl, že jsem ztracenej. Že jsem zase prohrál ten boj sám se sebou. Jeho rty mě neslušně sváděly. Tělo mi zchromlo a jazyk zdřevěněl. Mohl bych se vymlouvat, že jsem za to nemoh, ale to bych lhal. Když říkal: "Vezmu tě do nebe." věřil jsem mu. A lítali jsme spolu často. Jen ty dopady bývaly tvrdý. Ne, my nebyli andělé. A nemohli jsme do nebe. On možná byl. On uměl lítat. Na svých černých křídlech ale byl spíš havranem. A já ho nedoved následovat. Neuměl jsem lítat jako on. Povznést se nad to všechno. Občas si to uvědomil a sestoupil na zem ke mně. Na těch pár okamžiků. Ukradenejch okamžiků. Vzal mě na křídla a letěli jsme spolu.

Vem si šálu,
vysoko v oblacích je mráz a kvílí píseň o loučení.
Vykouzli úsměv, v dlani mám zastavenej čas
a přestaň se bát - nic to není.

Říkal, že nebe není pro nás. My prej příjdem do pekla. Já? - jistě. Bestie jinam nepatří. Ale nebe bylo jeho. Měnilo barvu úplně stejně jako jeho oči. Dovedlo být jasný, šedivý, zamračený i studený, ledově kovový. Když jsme jím letěli, vypadalo to, že nikde nekončí. A já stále byl jednou nohou na zemi. Měl jsem dojem, že by někdo měl. Bál jsem se. Kdy mě z toho nebe zase shodí. Nabít hubu mi dokázal i Osud. Ale od něj to bolelo obzvlášť palčivě. Jo, láska bolí. Přesto jsem v těch chvílích chtěl, aby se zastavil čas. A nechtěl jsem si přiznat, že mě tak snadno unesl.

Chtělas výlet, který se nezapomíná

a právě teď se to výtečně hodí.
Abych ti, lásko, snesl modrý z nebe do klína,
Abych tě unesl pirátskou lodí.

Když mě opouštěl s tím svým trochu bezduchým, zasněným, dětským úsměvem, zůstal mi v dlani knoflík jeho košile. Nikdy po nich nepátral, ale já už bych si z nich mohl udělat sbírku. Neřešil to. Prostě se nezapínal. Musím přiznat, že v létě to vypadalo vážně sexy. Opravdu jsem na něco takového pomyslel? Jde to se mnou z kopce. Ale skrýt hlavu v dlaních nepomůže. Nepomůže zavřít oči. Nepomůže utéct do lesa. A nepomůže se ve své vlčí podobě rozdrásat do krve. Ať jsem si to chtěl přiznat nebo ne, byl jsem neskutečně zamilovaný do Siriuse Blacka. Zajímavé bylo, že nikdy nikdo nepátral po tom, proč jsou Siriovy košile prosty knoflíků. Děvčatům jeho odhalená hruď přišla pochopitelně stejně sexy jako mě. Jenže mě zbyl vždycky jedině ten malý bílý knoflík. A oči pro pláč.

Všechno si můžeš přát, slunce se na nás dívá
Letíme jak šípy vystřelený z luku.
Až se ti bude zdát, že s námi nebe splývá,
jenom zavři oči a stiskni moji ruku.

Já to přece nesnášel. Když mě unášel. Nesnášel jsem výšky. Ale zamiloval jsem si létání. Ne, já jednoduše miloval jeho. A nějakým nepochopitelným způsobem se mi do hlavy začaly vtírat oslovení, která bych se v životě neodvážil použít. Ani jsem nemohl. Nechtěl bych vidět jeho výraz. I když by to možná stálo za to. Vím, že on by si to dovolil. A uletěl by dřív než by ta slova zasáhla kohokoli z nás. "Miláčku, lásko, brouku"... Usilovně jsem se je snažil vypudit z hlavy. Dosáhl jsem jedině toho, že si ji celou zabral Tichošlápek. Pouze dvěma jmény. Tímhle a jménem hvězdy, kterou mi ukázal, když jsme spolu v noci putovali po obloze. Sirius. Sirius Black. Nebo možná...Havran...

Neplatí řeči "Zítra je taky den.", já vím, že nikdo neví,
kdy končej naše cesty.
Dívej se kolem, na chvíli, lásko, zastavím,
abych ti dal knoflík z mojí vesty.

. . .

"Proč se mě taky na něco nezeptáš?" snažil jsem se získat jeho pozornost.

"Proč bych se tě měl na něco ptát?" zeptal se udiveně.

"Otázkou dokážeš tomu druhému, že se o něj zajímáš."

"Dáš si marmeládu?"

. . .

Zas jsi odletěl z mého dosahu. A já nedokázal natáhnout ruku a nahmatat tu tvoji. Přitom se ještě před chvílí zdála být tak blízko. Lapal jsem po dechu a nedokázal se smířit s tím, jak mi chybíš. Bylo to iracionální pro někoho, jako jsem byl já. Vždyť jsi seděl tady. Přesně vedle mě. Byl to ten nejbezmocnější pocit... Čechral sis vlasy a se samolibým výrazem si užíval pozornosti svých "fanynek". Dokázal jsi proplouvat životem tak lehce. Obdivoval jsem tě. Já to nikdy nedokázal. Přirozeně. Já neměl tvá křídla. Byl jsem jen starej vypelichanej vlk. Každýho odradil už pohled na moje tesáky. Ale já nechtěl pozornost ostatních. Právě teď jsem chtěl jen tu tvoji.

Můj knoflík z vesty dávám ti dneska pro štěstí,
pojedem dál, čas nás trochu honí.
Teď pošli přání, tiše ho sevři do dlaní.
Už pálí mráz a kapky deště zvoní.

Návštěvní hodiny skončily. Bylo třeba vrátit se na zem. A já nikdy nevěděl, jestli ty noci nejsou jenom sen. Ty jsi dokázal z okamžiku vytěžit vše. Ale já nikdy neuměl žít. Když jsi něco chtěl, prostě sis to vzal. Když sis přál něčeho dosáhnout, prostě jsi za tím šel. Když jsi něco chtěl nechat být, prostě jsi to obešel. Odsunul na stranu. Odstavil na vedlejší kolej. I se mnou jsi to často dělával. Ale já tě příliš miloval na to, abych ti to vyčítal. Nechal jsem se vždycky převálcovat Osudem. Říkal jsi: "Moony, zítra tu možná nebudem." Stejně jsem to nedokázal. Nedokázal jsem převzít iniciativu. Chtěl jsem stát tady na zemi, abych tě mohl zachytit, až budeš padat z těch svých nebeských výšin. A tak jsme se pořád míjeli, abychom zase na okamžik byli spolu.

Dobře se dívej, ukradni další okamžik.

Srdce nám bijou, jak se duha blíží.
Kulatý slunce a nad ním velkej otazník,
kterej prej zmizí, až se dráhy zkříží.

Šeptal jsi: "Neboj se." a se slovy: "Neplakej." stíral moje slzy. Byl jsem klidný. Pak na mě padla závrať. Padali jsme spolu. Z výšek se padá dlouho. Skrývali jsme se do temnoty noci. Když jsem zavíral oči, věděl jsem, že ráno tam nebudeš. Že s ránem se končí i tenhle krásnej sen. Potlačil jsem vzlyky a sklopil hlavu. Věřil jsem, že zas příjdeš. Nezbývalo mi než věřit. Na tvé obloze pršelo a ty jsi říkal: "V dešti zapomeneš." Nesnažil jsem se tě následovat. Ptákům patří svoboda nebes. Nemohl jsem být jako ty. Zničil bych tu harmonii. Prostě jsem čekal. A tak jednou Havran uletěl...

Vem si šálu,
vysoko v oblacích je mráz a kvílí píseň o loučení.
Vykouzli úsměv v dlani mám zastavenej čas
a přestaň se bát - nic to není.

Všechno si můžeš přát, slunce se na nás dívá
Letíme jak šípy vystřelený z luku.
Až se ti bude zdát, že s námi nebe splývá,
jenom zavři oči a stiskni moji ruku.