Friday, 2 October 2015

Vzdálení

Ztrácíme se od sebe
ty ode mě
já od tebe


Pohladil jsem prsty stříbrné nitky v jeho vlasech.

"Víš, mohli bychom spolu zestárnout.."

Díval se na mě zvláštním soucitným pohledem.

"Co?"

"Tomu sám nevěříš.."

Vzdálení jsme si čím dál víc
Nikdy nebudem si blíž
Jako já to víš
Když spím, když spíš


Nevím, kdy jsi v nás přestal věřit. Zůstal jsem na to sám. A časem mi došlo, že už vlastně ani žádné My není. Jen Já a Ty a naše životy.

Cítil jsem se trochu zrazeně, že jsi mě v tom nechal samotnýho. A taky trochu ztraceně, když jsem se vynořil z temnoty a najednou se nebylo, čeho chytit.

Oba máme svůj hodně různej svět
Jinak dlouhej let
Jsi-li na dohled
Ztrácím, výšku ztrácím

Mám pocit, že jsme začali předstírat, že ani žádný My nebylo a usilovně se vyhýbali tomu, abychom ho vůbec zmínili. Bál jsem se o tom mluvit, protože jsem měl pocit, že to nechceš slyšet a já Tě nechtěl zahnat. Nechtěl jsem ztratit alespoň to málo, co jsme měli.

Bolest vykřičím nebo jen zašeptám
Buďto ty mě zničíš nebo tě zničím já
Prázdnotou anebo touhou

Občas jsem si říkal, že to možná byl jen sen a že možná žádný My nikdy nebylo. Jen výplody mé šílenecké mysli. Vlastně bych se tomu ani nedivil.

Po pádu sám se zvednu
Po ránu spát a spát
Znovu mě táhneš ke dnu
To proč tě mám tak rád

Někdy jsem zas měl pocit, jakoby něco z toho bylo zpátky. Jen na chvíli - v nějaké větě, pohledu, úsměvu. Než to vítr zase svál. Jakoby se zatáhla opona, jako bychom se lekli, jakobys tu myšlenku rychle zapálil. A bylo to pryč.

Trápení pořád je kde brát
Nikdy nebude ho míň
Dokud budeme se znát
Ty víš, já vím

Nevím, jestli jsme se báli, že bychom mohli dostat to, co jsme chtěli a pak by to bolelo. Jestli jsme si tak málo věřili na to, abychom si mysleli, že už jsme někde dál a nedopadlo by to zase stejně. A nebo jsi mě prostě a jednoduše už nepotřeboval, posunul ses dál, jen já toho nebyl schopen.

Když ti říkám: stůj!
Ty mi říkáš: běž!
Když tě prosím: mluv!
Ty si klidne čteš
Ztrácím, sílu ztrácím

A to mě ničilo. Protože já se posunout nechtěl. Jistě, možná bych byl spokojenější. Ale já to prostě nedokázal. Nedokázal jsem to naše malé My zradit. Pořád jsem ho kolébal a šeptal mu, že se to zlepší. Nechtěl jsem mu říct, že jsi od nás odešel. Na jednu stranu jsem chtěl a vážně ti záviděl. Na druhou jsem neviděl důvod.
"Prostě to nejde, Siriusi," pro mě důvod nebyl.

Bolest vykřičím nebo jen zašeptám
Buďto ty mě zničíš nebo tě zničím já
Prázdnotou anebo touhou

Všechny ty sliby, co jsme si dávali - Myslím, že tehdy jsi jim ty věřil víc, než já. Nedokázal jsem na ně prostě zapomenout. A tak jsem tu seděl a doufal jsem, že se ke mně třeba jednou vrátíš.

Po pádu sám se zvednu
Po ránu spát a spát
Znovu mě táhneš ke dnu
To proč tě mám tak rád

Bezpochyby jsme řekli spoustu věcí, co jsme nechtěli. Ublížili jsme si. A nikdy jsem si to nedokázal úplně přestat vyčítat. A to byla minulost, kterou jsem chtěl nechat za sebou. Ale nechtěl jsem, aby s sebou vzala i to dobrý.

Trápení pořád je kde brát
Nikdy nebude ho míň
Dokud budeme se znát
Ty víš, já vím

Moony, naše malé My mě pomalu zabíjí.

Já vím
Já vím
Já vím
Já vím

Vlastně jsem ho, tu kotvu, co mě táhla ke dnu, mohl klidně odříznout, protože ty už jsi na ní dávno neseděl..

No comments:

Post a Comment