Saturday, 3 October 2015

Rekni mi to kouzlo, to prokletí

Byly tři hodiny odpoledne. Nebo už pět? Nezáleželo. V Londýně bylo pořád stejně šedivo. A každý den stejný, jako ten předchozí. Nevěděl ani, zda teď do práce chodit začal, nebo se právě chystá víkend. Unaveně došel k lavičce, položil kufřík vedle sebe. S povzdechem se opřel a zahleděl se na nebe. Kdyby alespoň nemělo tu správnou barvu. Zaštípaly ho oči a tak je sklopil. Vytáhl z kufříku knihu se značně ohmatanými a zažloutlými stránkami a otevřel ji někde za polovinou. Četl ji pořád dokola. Ztrácel se v ní. Nemohl ji přestat číst, protože měl dojem, že jinak by ho ztratil. Ta kniha mu ho připomínala. Vracela ho zpět. Alespoň na okamžik.. Byly to staré legendy prérijních indiánů. Nevěděl, kde k nim Sirius vlastně přišel a proč je měl tak rád. Ale byla v nich spousta příběhů, které Siria zjevně hluboce poznamenaly, protože ho inspirovaly k vyprávění pohádek, kterými se snažil klidnit Removy noční můry. Byly tam příběhy o Měsíci, o hvězdách, o vlcích, o prohnaných kojotech, krkavcích, bizonech i chrabrých válečnících. Přetočil pár stránek – obzvlášť ohmataných, že se na krajích už trochu třepily – nostalgicky se usmál a setřel slzu. Příběh, co měl nejraději, byl o souhvězdí Velkého psa – Siria. Další z příběhů, co rád četl, byl o něco temnější. Krvavější. Karmínovější. Ale na ten teď nebyl ten správný čas. Ne, teď ne. Užírat se mohl jindy. Spěšně knihu zavřel, nacpal ji do kufříku, zvedl ho a vydal se nejkratší cestou k metru.

Na konci světa stál sám a přemýšlel nad věcí, co udělal,
se zamyslel a zjistil, že žít je to poslední
Ten večer něco si vzal a vzápětí
mu hlava nebere nic, co pohltí
Vzal nohy na ramena a doufal, že ho nechytí


Vrátil se pozdě v noci. Venku byla průtrž mračen, doběhl s kufříkem nad hlavou a rychle za sebou zabouchl dveře. Zul boty, ve kterých mu čvachtala voda, a v ponožkách vydupal nahoru do pokoje, aby zabouchl okno. Závěsy se zuřivě třepotaly ve větru a připomínaly mu jistý prázdný oblouk. Teď se však nemohl nechat tou prázdnotou pohltit. Vítr shodil fotku v dřevěném rámečku na podlahu a sklo na ní bylo prasklé. Zvedl největší střep. Na koberec dopadla kapka tmavě karmínové krve. Sehnul se pro obrázek. Usmívali se z něj na něho čtyři muži. Stáli před Bradavickým hradem, bylo to koncem podzima. Tomu s bouřkově šedivýma očima na něm dlouhé černé vlasy povlávaly ve větru. Přitiskl rámeček fotkou dolů na parapet a sešel dolů uvařit si horkou čokoládu.

Toulal se po ulicích, byl bez přátel
Měl s sebou jenom svůj stín a spousty otázek
Odpověď nenacházel, zkazil si svůj vlastní svět

Se šálkem horké čokolády (zásadně pěkně hořké) se zavrtal do deky, opřel se o čelo postele a znovu rozevřel knihu. Měla sametově modrý hřbet, dost měkký, takže se v rukou poddajně ohýbala. Stránky byly navíc kromě toho, že byly ohmatané, na mnoha místech polité či pokapané. Ale nebylo to důležité. Teď ne. Nalistoval příběh o válečníkovi, jež musel znovu najít své ztracené srdce. Častokrát přemýšlel, zda Sirius vlastně měl srdce. Dost o tom pochyboval. Dřív. Nikdy nic nechápal, pořád ho zraňoval a věčně se choval, jakoby se nechumelilo. Byl bezohlednej a sobeckej. Nebylo divu – hvězda Sirius je prý mnohokrát větší než Slunce. To by dostatečně vysvětlovala Siriovo ego. Ale jeho srdce? Remus by s radostí tvrdil, že to on ho držel v dlaních. Ale nedržel. Siriovo srdce prostě nikdo nikdy neviděl. Vzpomínal na jednu z těch nočních můr, kdy se s dlouhým loveckým nožem a se slzami v očích dobýval do Siriova hrudníku a vykřikoval: „Tak kde ho máš? Kam jsi ho schoval? Kde je?!“. Nejspíš zamčené v truhle na dně jezera střežené čtyřhlavou saní – tak jako v pohádkách. Ale Sirius přece nebyl zlej čaroděj. Byl jen malý černý štěně. Přesto tomu dokázal uvěřit. Že by Sirius mohl být vrah. Vrah jeho nejlepších přátel. Dokázal uvěřit, že Sirius nemá srdce. Vždyť z něj nikdy nic neviděl! Necítil.. Měl dojem, že ze Siria nikdy nedržel nic než..-ale to sem teď nepatří. Lhal sám sobě. Moc dobře věděl, že Sirius srdce má. Ale byl zaslepený. Cítil se podražený. Využitý. Byla to snad jakási touha po pomstě? Možná to byl právě on, kdo zatnul dýku do Siriovy hrudi a jeho teplé krvavé srdce z ní vyndal. A schoval na dno oceánu, do černé studené cely. Kde zamrzlo. A nebo to bylo to jeho..? Nevěděl, kdy že jim to vzali city.

Potkával lidi, co měl vždycky rád,
ti hlavu otočili, začali se smát
A on zůstal sám, vlastní chybou zcela sám

Vlastně to byla jeho vina, že tak skončili. Jen jeho. Vlkodlaci jsou nejspíš pěkný bestie. A jedinej, kdo tu má černý a prohnilý srdce, je on. Ale to věděl dávno. Nedokázal milovat. Nechat si přirůst někoho k srdci. A to, co zažíval se Siriem, to byl sen. Jen další z jeho útěků od reality. Nedokázal by s ním žít. Nedokázal si to ani představit, natož zrealizovat. To už bylo moc skutečný. Přesto mu to přišlo asi tak pravděpodobný jako to, že se Siriovi jednou podaří shodit Měsíc z oblohy. Ale to už je teď jedno. Je to všechno jedno. Je pryč. A on ho znovu nedokázal zastavit.

Řekni mi to kouzlo, to prokletí
A proč stále bloudíš v podsvětí
Cesta strmá nemá žádný cíl
Slabá vůle tě nepustí, máš zlost
A tak voláš o pomoc

Proč se vlastně tolik nesnášel? Nedokázal pochopit, že by někoho jako je on mohl vůbec někdo mít rád. A ač tomu nevěřil a stokrát to popíral, Sirius ho rád měl. Svým vlastním způsobem, kterým to neuměl dát kloudně najevo. Ale miloval ho. Sirius jen viděl svět ze zcela jiné perspektivy. Svrchu. Kdežto Remus ho viděl zespoda. Sirius často nedohlédl na zem, zato on viděl všechnu tu špínu. V ní se plácal každej den. Sirius měl srdce. Zářil mu jako hvězda z nebes. Ukazoval cestu. Jenže pak jednoho dne zhasl. Spadl. A Rem zůstal v tý špíně, v tý temnotě tam dole na zemi úplně sám. A strašně vyčerpanej. A hvězda už nezářila, aby mu dávala sílu. Tehdy to věděl. Vzpomněl si. Až poté, co ho ztratil, pochopil, že ho měl Sirius vážně rád. Že mu na něm skutečně záleželo. A tak jako on nemohl být bez něj, nedokázal ani Sirius bez Rema najít směr. Ztrácel nadhled. A udělal chybu. Chybu, co ho stála 12 let života, čistý rozum a většinu citu. Bylo v Remově přirozenosti vyčítat si, že ho tehdy nezastavil a nezabránil tomu. Vymluvit by mu to mohl jedině Sirius. A ten tu nebyl.

Útěchu nenacházel, začal se bát
Smutek ho doprovázel, neměl nic rád
Měl oči zakalený a tělo jedy zničený

Bez něj bylo všechno šedivý. Ani to pitomý nebe jakoby už neměnilo barvu. Pořád stejná práce. Pořád stejná denní rutina. Z otupělosti ho nevytrhlo ani to každodenní nebezpečí. Prázdno. Kam spadlo úplně všechno, co kdysi mělo nějakej smysl. Co v sobě neslo vzpomínky. Zatoulaný psisko, vrabec sbírající drobky chleba, vlaštovky srocující se na drátě, podzimní listí u obrubníků, kapky deště stékající do kanálu i keře jeřabin před jeho domem. Všechno se to slilo v rozmazané olovnaté nic a zmizelo. Nedokázal to kloudně vnímat. Jakoby svět najednou pozbyl barvy. Připadal si slepý, hluchý a jazyk měl zdřevěnělý strachem. Slova, co se mu hrnula z hrudi, k němu prostě nepatřila. Nohy se pohybovaly po vlastní ose a ty ruce prostě nebyly jeho. S jeho tělem hýbal zlomyslný loutkař Osud, on byl pouhou jeho hračkou. Jeho mysl byla jen stínem. Prost jakýchkoli emocí. Už ho to ani nerozčilovalo, prostě tak jen byl. Vegetoval. Jako prázdná skořápka. Jako zelenina. Jako tělo bez duše. Jako po útoku mozkomorů. Možná, když přijdete o srdce, vypadá to podobně. Jako chladný polibek na dávno bezkrvé rty od těch zakuklených tvorů. Už na to přišel. Sdíleli se Siriem jen jedno srdce – složené ze dvou polovin.

Na konci světa stál sám a přemýšlel nad věcí, co udělal,
se zamyslel a zjistil, že žít je to poslední


A pak někdo jeho svět obarvil na růžovo.

No comments:

Post a Comment