Nenáviděl jsem, jak jsi posunoval mé hranice. Jakobys
zkoušel, kam ti až dovolím zajít. Ne, já ve skutečnosti nenáviděl sebe, že jsem
tě nechal. Neměl jsem pocit, že mám v té věci nějaké slovo. Mohl jsem ti
říct, že se mi to nelíbí, ale ty sis stejně dělal, co chceš. A já byl tak
debilně sentimentální, že jsem byl vděčný za ten čas s tebou, ať už to
znamenalo jakékoliv oběti. Porušil jsem všechna svá pravidla. Slevil ze všech
svých ideálů. Lidi by řekli, že jsem se zbláznil. „Nejdeš proti sobě?“ „Proč se
na něj nevykašleš?“ Na tom bylo nejhorší, že jsem nejvíc šel proti sobě, když
jsem se snažil jejich radám naslouchat a vytvořit si odstup nebo když jsem
uvažoval o tom, jestli by nebylo nejlepší to ukončit a ušetřit si všechno to
trápení, co mi způsoboval. Já prostě nemoh. Vždycky, když začal převládat
rozum, srdce se ozvalo – jako zbitý dítě zapomenutý ubrečený někde v koutě.
A já ho nedokázal ignorovat. Nedokázal jsem se od Siria odtrhnout. Nedokázal
jsem se té lásce bránit. Zjevně, ani kdyby mě měla zahubit. Nesnášel jsem ten
pocit připoutanosti, co jsem k němu měl. Ale když jsem se tomu snažil
bránit, bylo to ještě horší. Nemohl jsem bez něj žít. Ale ani s ním.
No comments:
Post a Comment