Ze série "Co s námi, můj milý kamaráde"
"Soutěž v zírání!"
"Siriusi, vážně? Musím se učit."
"Snad nemáš strach?"
Hodil jsem po něm planoucím pohledem.
Pravda byla, že jsem trochu strach měl. Bál jsem se, co v Siriových očích najdu. Nebo spíš nenajdu. Ale zároveň jsem byla rád za každou špetku pozornosti, co mi Sirius věnoval. Většinou se mi totiž spíš vyhýbal.
Kolem rtů mu pohrával úšklebek, když se naklonil přes opěradlo křesla a vzdorovitě se mi zadíval do očí. Osvětlení ve společenské místnosti bylo tlumené a zůstávalo tam jen pár lidí, co ještě potřebovali pracovat na domácích úkolech. Se zdvořilým úsměvem a nádechem zvědavosti jsem Siriův pohled opětoval. Bezhlese jsme se dohodli, že soutěž v zírání nepotřebuje slova.
Bylo zajímavé pozorovat změny Siriova výrazu. Vypadal pobaveně, když mi zkoumavým pohledem přeskakoval z oka na oko. Pak mu koutky pomalu klesly soustředěním, aby se opět zvedly v náznaku smíchu, kterým jakoby se snažil odlehčit situaci. Oba už jsme dávno mrkli, ale nedokázali jsme ten oční kontakt přerušit. Svět kolem nás zmizel.
Zjistil jsem, že jsem podivně klidný. Matně jsem si uvědomoval pocity, že před Siriem obnažuju svou duši, ale neděsilo mě to. Vždyť už ji viděl. Sirius na druhou stranu vypadal občas docela vyděšeně. Ale během pár okamžiků se mu koutky opět zvedly ve zvláštně měkkém úsměvu.
Čas utíkal kolem nás a ani jeden jsme o něm neměli přehled. Společenská místnost se kolem nás začala vyprazdňovat. Začaly se ve mně jako mocné vlny zvedat všemožné pocity. Cítil jsem všechnu lásku, co k Siriovi cítím, pocítil jsem i strach a zvláštní druh pocitu, co bych asi nejlépe přirovnal k soucitu. Měl jsem pocit, že Siria opravdu vidím. Takového, jaký je. A nebál jsem se. Sirius už se neusmíval. Bylo zvláštní vidět ho takto vážného. Celá situace jakoby získala na vážnosti.
Muselo už uplynout alespoň půl hodiny. Ve společenské místnosti bylo šero. Nevěděl jsem, jestli je to z nedostatku světla, ale měl jsem pocit, že Siriovy oči se různě proměňují. Dýchání, které jsem měl celou dobu vyrovnané se zrychlilo - snad vzrušením, snad strachem. Převalilo se přese mě ve vlnách napětí. Ze začátku přicházelo a mizelo, ale pak se začalo stupňovat. Dýchal jsem teď zrychleně a namáhavě. V krku se mi usadil knedlík. Něco mě k Siriovi nezadržitelně táhlo. Rty se mi odlepily od sebe.
Společenská místnost se definitivně vyprázdnila. Možná, že ostatní cítili ten žár, co z našich pohledů unikal. Zajímalo by mě, jestli to pnutí cítil i Sirius. Jeho oči potemněly. Začal jsem mít dojem, že se řítíme někam, kam ani jeden z nás nechtěl.
"Siriusi.." ozval jsem se napůl varovně, napůl tázavě.
Všiml jsem si, že Siriova tvář je velmi blízko té mé. Nevím, kdy se to stalo.
"Reme," ozval se on.
Jeho hlas zněl přiškrceně. Cítil jsem v obličeji jeho dech. Zvedl ruku a vzal můj obličej do dlaní.
Konečně jsem zavřel oči.
Políbil mě se strašlivou naléhavostí. Cítil jsem z něj to všechno, co jsem mu četl z očí. Zjistil jsem, že se k němu stejně naléhavě tisknu a z pusy mi unikají přidušené steny. Jeho ruce byly všude, kde dosáhly. Vzpomněl jsem si, jak mě líbal tehdy - opatrně. Jakoby teď všechnu opatrnost hodil za hlavu. Jakoby teď byl ochotný směle rozbít mě a v tom procesu i sebe. A vzpomínky na to, jak to pokaždé dopadlo, mě přinutily vpít se do něj ještě hloub. Možná to byl sen, ale v tom případě jsem měl v plánu si ho užít, dokud trvá. Byli jsme spolu a na ničem jiném nezáleželo. Bylo jedno, co ke mně cítí nebo necítí. Nemohl mi vzít, co jsem k němu cítil já. Nic to na tom neměnilo. A to, že je vlkodlak schopný milovat, je dostatečné požehnání.
***
Od té doby jsme nikdy neměli problém dívat se jeden druhému do očí.
Když se pak mému pohledu začal vyhýbat, věděl jsem, že je zle...
No comments:
Post a Comment