Sunday, 15 January 2017

Tichošlap

Přemýšlel jsem o tom, že bych ti napsal dopis, když jsi byl v Azkabanu. Možná bych dostal odpovědi na některé ty pálící otázky. Ale některé věci se do dopisu prostě napsat nedaj. A nechtěl jsem ti dát pocit, že mi na tobě ještě záleží.
Teď, když jsi pryč, je to pro mě jediný způsob, jak s tebou komunikovat. I když mě představa tvého hrobu spíše děsí, než utěšuje, chtěl bych mít místo, kam bych s tebou mohl chodit mluvit. Stále s nadějí zvedám oči k obloze. Někdy, když se přeměním, mám pocit, jakobyste ještě stále byli všichni se mnou. Chtěl bych ti napsat o Doře, Siriusi. Je úžasná. Vidí ale ve mně něco, co si myslím, že už tam dávno není. Všichni si myslí, že jsem směšný a že si nechci dovolit být šťastný. Ty bys mi to určitě taky řekl, kdybys tu byl. Ale kromě těch obvyklých věcí, co pro tebe byly vždy výmluvy - tedy toho, že jsem nebezpečný a má práce pro Řád také - je tu ještě něco. Pravda je taková, že nejsem celý muž. Mé srdce patřilo tobě a část mě odešla s tebou. Zůstala po tobě díra, kterou zkrátka nedokáže nikdo naplnit.
Nikdy jsem nepředstíral, že jsem silný. Člověk, co se tak hluboce nenávidí, jako já, ani být nemůže. Ale s vámi jsem si připadal jako lepší člověk. Dora na mě ten efekt nemá. Naopak, jakoby zvýrazňovala všechny mé nedostatky. Přesto mi je její přítomnost příjemná. Je zvláštně utěšující. A i když je to asi směšné, je kousíček tebe. Vidím tě v jejích rysech. Jakoby mě řezaly. Bolí to. Ale zároveň to potřebuju. Mám pocit, že dokud to bolí, nejsi ještě úplně pryč. Mučím se takhle, protože si tě potřebuju pamatovat. Děsí mě představa, že bych na tebe mohl zapomenout.
Vzpomínal jsem na to jedno léto, co jsme strávili spolu. Všichni čtyři. Konečně jsi dokončil svou létající motorku a hned ses dostal do problémů s mudlovskou policíí. Začali jsme experimentovat s alkoholem. Cokoliv, co v sobě mělo nějaké procento alkoholu, se dalo smíchat. Za takovou hodinu lektvarů by nás asi ve škole nepochválili. Lezli jsme po střechách. Pozorovali hvězdy. Vedli dlouhé a nesmyslné konverzace. Paní Potterová nám pekla jablečné koláče. To léto se zdálo nekonečné a nemuseli jsme se jeho konce bát, protože to znamenalo návrat do Bradavic, kde budeme zase spolu. Svým způsobem nekonečné bylo.
Čas s tebou se zdál jako jedno velké léto. Teď se blíží podzim. Venku je vtíravý chlad a vlhko. Jsem zralý tak akorát na to sedět v dece u krbu s šálkem čaje a dobrou knihou. Nikdy jsem si nebyl vlastně jistý, jestli mám rád podzim. Teď se mi na podzim vždy vybavují vzpomínky na tebe. Je podobně hořkosladký. Vzpomínám, jak jsem jsem se opíral o tvou hruď. Měl jsi čistě vypranou bílou košili. Vždycky jsi voněl po čerstvě vypraném prádle. Kluci nás po očku podezíravě pozorovali, ale to léto bylo vše dovoleno. a všechna opatrnost byla hozena za hlavu. Byli jsme bezstarostní. A žádné hranice překročeny nebyly. Prostě jsme si užívali ten čas spolu.

Jak mám bez tebe jít dál...?

***

Muž zlomený v slzách sedí na listím obsypané lavičce v parku. Překvapeně zvedne hlavu, když si mu zatoulaný černý pes položí hlavu na koleno. Je to pouliční loudil, nikomu nepatří. Muž v ošuntělém obleku a stříbrem ve vlasech se chabě usměje a podrbe psa za uchem. Pes se vděčně rozšklebí a muž si otře slzy. Obejme psa kolem krku a ten se po chvíli vytrhne a začne za hlasitého štěkotu řádit v blátě a listí. Muž se smutně usmívá. Nakonec vezme psa s sebou domů.

***

"Děkuju", šeptám k nočnímu nebi.
Hádej, jak mu říkám...

No comments:

Post a Comment