Friday, 28 August 2015

Co s námi, muj milý kamaráde

Hleděl jsem na něj s úžasem. Není možné, že jsem si nikdy nevšiml sličných rysů jeho tváře. A způsobu, jakým se mu rozzářily oči, když se pro něco nadchnul. Většinou, když s Jamesem vymysleli nějakou další lest, jak se dostat Severusi na kůži. Ten jeho štěkavý smích mi způsoboval fyzickou bolest. Poznal bych ho kdekoliv. Byl jsem schopný ho identifikovat přes celou Velkou síň. Stejně tak jeho hlas. Bylo v něm něco neskutečně uklidňujícího. Dokázal jsem ho poslouchat dlouhé chvíle, bez toho, abych doopravdy slyšel, co říká. A způsob, jakým vyslovoval moje jméno – od nikoho jiného to tak neznělo – jakoby bylo v jeho ústech v bezpečí. Podobně fascinovaný jsem byl jeho očima. Nikdy jsem nebyl schopný určit, jakou mají barvu. Přecházely někde mezi modrou a šedou a přísahal bych, že se jejich zabarvení pokaždé měnilo. Zjistil jsem, že když u mě stál dostatečně blízko a mluvil na mě, nebyl jsem schopný soustředit svou pozornost na nic, než jeho rty. Toužil jsem po jeho doteku. A roztřásl se pokaždé, když se o mě třeba jen omylem otřel. Sirius byl vždycky nepatřičný. Ve všech ohledech. Často si sedl tak blízko, že se naše kolena dotýkaly.  Nebo mi položil ruku na paži. Nebo mě z čisté radosti objal a políbil do vlasů, než zase ztřeštěně odběhl za něčím jiným, co poutalo jeho pozornost. Mě vždycky vyletělo srdce až do krku a byl jsem si jistý, že ty rozpaky mi musí být na tváři znát. Ale on si ničeho nevšímal. Byl příliš opilý svou bezstarostností. Pro něj jsme byli přátelé. Pro mě?

Co s námi, můj milý kamaráde..?
***


Asi jsme byli trochu opilí. Ten večer jsem i já byl bezstarostný a veselý. Chlapecká ložnice byla prázdná a my v družném hovoru naprosto bezelstně seděli na mé posteli. Bylo před úplňkem, ale Jakobych z něj tentokrát neměl takový strach, když jsem věděl, že mi přátelé budou po boku. Agrese se změnila v přátelské škádlení. Divokost beze strachu ze zranění. Možná jsme byli až příliš bezstarostní..
Přistihl jsem ho, že se na mě dívá.

„Co?“ zeptal jsem se zmateně.

„Sluší ti to, když se usmíváš.“
Zrudl jsem a sklopil oči. Ten pohled, ta slova – zněla skoro láskyplně!
Strhl mě na postel a začal mě lechtat.

„Siriusi!“

Notnou chvilku jsme se převalovali. Urputně jsem se bránil. Dokonce ho několikrát kousl do útočících rukou. Utrousil nějakou poznámku o vlku.
Nakonec jsem si mu vyčerpaně položil hlavu na hrudník. Objal mě kolem ramen a pohladil mě po vlasech. Pod jeho dotekem jsem zjihl.

„Ty nejsi vlk, ty jsi štěně!“

Položil jsem mu na hruď i ruku a ještě víc se k němu přitisknul. Dál mě hladil, cítil jsem, jak mi pobaveně odfoukl do vlasů. Zavřel jsem oči. Snažil jsem se kontrolovat své splašené srdce tím, že jsem naslouchal pravidelným úderům toho Siriova. Nechtěl jsem, aby tenhle okamžik kdy skončil. Posunul jsem ruku a chytil se ho pevněji.

Silně si povzdechl: „Reme..“

Najednou byl nade mnou. V žaludku se mi usadil podivný pocit. Naše tváře oddělovala jen smítka prachu, téměř jsme se dotýkali nosy. Cítil jsem jeho horký dech, naskočila mi pod ním husí kůže. Pohled do jeho očí donutil mé srdce vynechat pár úderů.
Přiblížil se. Jeho rty se otřely o moje. Hladově jsem je políbil. Instinktivně jsem věděl, co mám dělat. Byl jemný, opatrný, jakoby se bál, že mě rozbije. Zapomněl jsem dýchat. K čemu vzduch? Jednou rukou jsem svíral jeho košili a prsty druhé zarýval do vlasů na týlu jeho hlavy.

Když jsme se konečně odtrhli, usmál se:  „Dobře líbáš.“

Srdce mi poskočilo. Od Siria to byla opravdu poklona. Musel líbat už spoustu děvčat.

„Kdo by čekal, že mi to napoprvé tak půjde.“

Očima jsem pátral v jeho tváři. Pořád jsem ho cítil na jazyku.
Sirius se znovu položil na záda a přitáhl si mě k sobě. Nelehl jsem si k němu, ale zůstal jsem opřený o loket a s pocitem, že teď konečně můžu, jsem ho pozoroval. Prsty jsem obkreslil každý rys jeho tváře, krk, klíční kosti.. Zlehka jsem ho políbil kousek pod čelistí a přidal škádlivé kousnutí, načež sebou překvapeně škubl.
Převalil mě na záda a znovu mě políbil. Tentokrát to bylo ještě hladovější. Dorážel jsem na jeho rty, párkrát i kousl, i když opatrně, abych ho nezranil. Nechtěl jsem ho zaplašit. Musel to být sen a já se nechtěl probudit.
Jeho ruka cestovala po mém těle stále níž. Měl jsem pocit, že se roztrhnu. Sirius. Můj Sirius. Právě teď, tady, se mnou. Hlava se mi točila, nemohl jsem tomu uvěřit. Poprvé nezáleželo na tom, co bude, bylo jen teď.
Když si mě vzal, nechal jsem se. Bylo to strašně snadné. Má nevinnost a mé city mě dělaly přístupným jako malou děvku. Nikdy nezapomenu na tu noc. Když mě opouštěl, ještě pořád jsem se naivně usmíval.

***

Brzy přišla studená sprcha. Sirius se mi vyhýbal a rozhodně nevypadal, že by v tom, co se stalo, chtěl pokračovat. Jedno odpoledne jsem ho konfrontoval na chodbě, kde mi neměl kam utéct. Byl ostrý, odmítavý a strašně nepřístupný. Ani se mi nepodíval do očí. Pravý opak toho, jaký byl ten večer.

„Byla to chyba, Reme. Byl jsem opilej. Nemyslím si, že bychom v tom měli pokračovat. Nechci ti ublížit.“

Na to už je pozdě, pomyslel jsem si, když jsem pozoroval jeho vzdalující se záda a zoufale bojoval se slzami.
Ten večer musel být začarovaný. Nebo prokletý. Takovou dobu Sirius ignoroval mou náklonnost, pak to najednou vypadalo, že ji opětuje, jen aby vzápětí rozdrtil všechny moje naděje a sny. Bylo by hloupé si namlouvat, že v tom bylo něco jiného, než sex. Ale ten večer měl mé srdce na dlani. Teď jsem si připadal, jakoby rozerval můj hrudní koš a to srdce rozdrtil.

***


Noc před úplňkem mě měsíc našel na vrcholu Astronomické věže. Nohy jsem přehodil přes okraj a slzy nechal volně téct. Nebál jsem se, že spadnu, ani že mě někdo najde. Ale znovu jsem se začal bát úplňku. 

No comments:

Post a Comment