Co tě žere?

„Co tě žere, Siriusi..?“

Sirius zamračeně rýpal do desky stolu a vyhýbal se Removu pohledu.

Kamarád mu položil dlaň na hřbet ruky.

„Hm? No tak.“

Sirius zmateně pozoroval Removu ruku a pak se stáhl.

„Jen jsem vzpomínal, jak to bylo,“ prohlásil kysele. „Tohle,“ mávnul k Remově vztažené ruce, „Je vzácnost. To už se nestává. Dřív jsi..občas ses mě i dotknul. Nehleděl na následky. Teda jo. Z nás dvou jsi to byl vždycky ty. Ale neřešil jsi to tolik. Občas jsi míval takové spontánní záchvaty a udělal něco, co jsem vůbec nečekal. Byli jsme si blíž. Všechno bylo jiný. Nevím, asi jsme z toho vyrostli. Jsme příliš dospělí,“ pokračoval stejným kyselým hlasem. „Zodpovědní. A ty se navíc tváříš, jakože je všechno v pořádku a nanejvýš ti to vyhovuje. A já si říkám, jestli jsem tě tehdy do něčeho netlačil. A vážně bych chtěl, aby mi na tom nezáleželo. Aby mi stačilo, to co máme, vážně se snažím, Moony. Nechci ti přidělávat starosti. Ale nejde mě to. Vážně..“

„Siriusi..“

„Fakt bych chtěl. Bude to lepší, slibuju. Zvyknu si, fakt, časem..“

Do Siriova hlasu se začal vkrádat zoufalý podtón a zase se díval na zem.

„Siriusi..“

Sirius k němu zvedl hlavu. Remus si ho přitáhl k sobě. Vážně se mu zadíval do očí.

„Zmlkni.“

Přitiskl své rty k jeho. Sirius polibek opětoval ze zoufalou naléhavostí, než ho roztrhl.

„Moony, proč..“

„Prostě zmlkni,“ přitáhl si ho zpět.

***

„Stejně, proč jsi to udělal?“

„Nemohl jsem poslouchat, jak mi strašně křivdíš.“

Sirius v přítelově hlasu vycítil úsměv, když si ho přitáhl k sobě a zabořil mu nos do vlasů.

„A teď spi.“