Friday, 28 August 2015

Létání

Byl posměchem třídy. Na hodině létání byl jediný, kdo nebyl schopný se na svém koštěti vznést. Pravda byla taková, že Remus měl problémy s důvěrou. Nevěřil, že z toho koštěte nespadne, nebo že si s ním neodletí, kam se mu zachce. Stejně tak nevěřil, že ho zábradlí na Astronomické věži udrží, proto se od něj radši držel dál.
Mysleli si, že se bojí výšek. Remus se bál nejistoty. Nejradši stál pevně na nohou.

***


„Okamžitě mě pusť dolů! Slyšíš? Siriusi, tohle není legrace! Kruci!“
V životě ho takhle hysterického nezažil.
Siriovi přišlo jako náramná legrace svého kamaráda trochu potrápit tím, že se k němu tiše přikrade a nečekaně ho zvedne do náruče. Co ale nečekal, že se Remus takhle přestane ovládat.
Vzpíral se a křičel, dokud se zase neocitl na pevné zemi. A ještě dlouho potom těžce oddechoval a byl bledý jako stěna. To překvapení navíc jeho šoku nepřidalo.
Sirius byl tak vyvedený z míry, že se nezmohl na slovo.

***

Bylo to až mnohem později, když se mezi nimi věci vyvinuly tak, jak se vyvinuly, a i když oba předstírali, že to tak není, ten večer mířili na rande.

„Kam mě vedeš?“

Remus měl oči zavázané šátkem a Sirius ho právě vedl po hlavních schodech ven z hradu. I tohle byla velká zkouška pro jeho důvěru, ale šátek si přecejen mohl kdykoliv sundat. Jen nechtěl Siria zklamat.

„Vydrž, je to přece překvapení.“

Zamířili přes školní pozemky. Remus se cítil nepříjemně, ale Sirius se zase jednou rozhodl být romantický a dokonce nezapomněl na jeho narozeniny a takové výjimečné situace bylo potřeba ocenit.
Když ale pod nohama ucítil hrubý povrch famfrpálového hřiště, opravdu znervózněl.

„Siriusi, co-“
„Neboj..“

Zastavili. Siriovy ruce ho pustily. Byl sám ve tmě. Snažil se předstírat, že se vůbec nebojí. Nakonec to nevydržel a strhl si šátek.

„Siriusi-“

Blížil se k němu s koštětem v ruce.

„Ne, to nemyslíš vážně..“

Sirius ho chytil za paži, když před ním začal couvat.

„Remy, neboj, to bude dobrý.“
„Já na tu věc nesednu!“

Snažil se vyprostit ze Siriova sevření.

„Klid. Šššš.“

Removy do široka otevřené oči na něj hleděly s nefalšovaným zděšením.

„Siriusi, kdyby vlci měli létat, měli by křídla, ne čtyři nohy a já bych byl rád, kdyby všechny zůstaly na zemi.“
„Nech dnes havrana, ať tě ponese.“

Remus protočil očima. Nevěděl kdy, ale začali si vzájemně říkat „Havrane“ a „Vlku“. Snad kvůli Siriovým vlasům. Snad proto, že havrani a vlci se k sobě hodí. Snad proto, že mu pokaždé uletěl..
Vzal Removo hlavu do svých dlaní a jemně mu znovu přetáhl pásku přes oči.
Remus si připadal jako když zvířatům zakrýváte oči, aby se nebály – koním nebo sokolům...

„Věř mi,“ slyšel Siriuv hlas jak šeptá.

Navedl mu ruce na násadu koštěte a pomohl mu nasednout. Pak si nasedl za něj.
Dokud byli na zemi, nebylo to tak strašné. Siriova hruď byla přitisknuta k jeho zádům. Cítil, jak se mu s každým nádechem pravidelně zdvíhá. Srdce mu bušilo trochu zrychleně, snad vzrušením. Removo utíkalo jako splašené v očekávání toho, co nevyhnutelně musí přijít. Sirius příjemně hřál a voněl větrem a létem. Removi se stáhlo hrdlo.
A pak se Sirius odrazil od země.
Rema se na chvíli zmocnila závrať. Možná, že i vykřikl, ale hlas mu odnesl vítr.
Nic neviděl, jen cítil.
Poryvy větru ve tváři, Siriovy ruce natažené kolem jeho boků, jak jemnými pohyby korigují směr a zvláštní povznášející pocit, který určitě nebyl strach.
Odevzdal se mu a s překvapením konstatoval, že Siriova přítomnost mu poskytuje zvláštní jistotu.

„Tak?“ slyšel Siriův hlas u svého ucha.
„Pořád nechápu, že jsi mě přesvědčil tohle udělat,“ zabrblal nechtěje přiznat, že se mu to vlastně docela líbí.
„To víš, umím být dost přesvědčivej.“

Z jeho hlasu zaznívala jeho typická samolibost, ale Remus si toho protentokrát nevšímal. Plnými doušky si užíval svět, který mu Sirius ukazoval, a nepotřeboval si k tomu stahovat pásku z očí.
Sirius moc dobře věděl, že to nejsou výšky, kterých se Remus bojí. Po té jeho scéně, když ho tenkrát zdvihl do vzduchu, mu došlo, že problém je někde jinde. Nikdy si ho pak už zvedat netroufl, ale usilovně přemýšlel, jak Remův problém vyřešit.
Přesvědčil Rema, aby mu důvěřoval.
A ten pak léta poté litoval, že vůbec kdy začal..

No comments:

Post a Comment