Friday, 28 August 2015

Hurikán jménem Sirius

Ze série "Co s námi, můj milý kamaráde"


Nevím, co se stalo. Nemůžu to svalovat na alkohol, toho jsme měli opravdu velmi málo. Řekl bych, že jsme byli prostě opilí večerem a během pod hvězdami. Něco v tom bylo, v té svobodě, když jsme běželi vedle sebe. Vítr se nám opíral do plecí, smetl všechny starosti. Ve vzduchu jiskřil život, až nám z toho běhal mráz po zádech. Když jsme se zadýchaní a rozesmátí vrátili do chlapecké ložnice, bezmyšlenkovitě jsme sebou plácli na Siriovu postel.

Přitáhl si mě k sobě a spokojeně mi odfukoval do vlasů. Zavřel jsem oči a vychutnával okamžik. Nechtěl jsem mu dovolit, aby se mě dotýkal, věděl jsem, že mu neodolám a budu zase ztracenej. Neodolal jsem mu. Spokojeně jsem se zatetelil, když mi zabořil prsty do vlasů. A jako obvykle jsme to nechali zajít moc daleko.

Ale tentokrát jsem se nehodlal vzdát. Když mě může mučit on, proč ne já jeho? Zdálo se, že ho to maličko vyvedlo z míry. Přestal s tím, co dělal. Ale nebránil se. Když jsem se rozhodl, že ho nebudu dál provokovat, začal si zas on. Nemohl jsem to tak prostě nechat! Zdálo se, že jsme se předháněli, jak daleko až můžeme zajít a kdo to dřív vzdá. Objevil všechna má slabá místa. Někdy v okamžiku, kdy se naše pohyby sladily, jsem se konečně vzdal. Už jsme se nestřídali ve škádlení, vzájemně jsme se hnali na vrchol.

A pak to přerušil.

„Reme, tohle bychom neměli..“

Spolkl jsem sten.
Sirius se odtáhl, s mou hlavou stále na jeho rameni.
Stiskl jsem víčka, mezi které se mi vedraly slzy. Neřekl jsem nic.
Zase jsem se nedokázal bránit.
Bolelo to.
Vážně špatně snáším…nedokončené věci.

Ráno jsme předstírali, že se nic nestalo.
Nenáviděl jsem se za svoji slabost. Neschopnost mu odolat. Neschopnost říct, jak mi to vadí. Že mě v jednom okamžiku trhá na kusy svou vášní a v druhém svou nepřístupností.
A pochopil jsem, proč se hurikány pojmenovávají po lidech.

Zatracený Sirius a jeho bouřkové oči. 

No comments:

Post a Comment