Lament R. J. Lupina

...a pak se najednou po dvanácti letech vynořil z minulosti.. A změnil všechno, čemu jsem doteď věřil.. Jak se dalo zapomenout to všechno, co bylo vyřčeno? I to, co nebylo.. Dvanáct let jsem si o něm myslel, že je vrah, že je zrádce.. Jak jsme vůbec mohli pokračovat tam, kde jsme skončili? Jak jsme mohli začít znovu...? Vypadal příšerně.. Nezáleželo mi na vzhledu, ale ten kontrast s tím, když jsem ho viděl posledně byl.. strašný.. Ale ten pohled.. Poslední pohled, co jsme si vyměnili před dvanácti lety - byl stejně uštvaný, plný zoufalství.. A já.. věřil těm klamným obviněním.. Já - jeho nejlepší přítel.. Já, který ho miloval.. Jak jsem vůbec mohl.. Byla v nich výčitka..? Nevěděl jsem.. Nevyznal jsem se v těch očích.. tedy - nevyznal jsem se v nich zcela nikdy, ale tyhle.. byly tak beznadějné.. Nedovedl jsem si představit ty hrůzy, co zažil.. Nemohl jsem se ani podat tomu zadostiučinění.. Tomu pocitu křivdy, že mě nechal za sebou.. Jak jsem vůbec takhle mohl přemýšlet..? Bylo to tak iracionální.. Ale co se týkalo Jeho, nic nebylo racionální.. Vytáčel mě k nepříčetnosti.. Byl vždycky tak.. nekonvenční.. Bořil veškeré hranice.. Nabourával moji pečlivě uspořádanou realitu.. A já mu v tom nedokázal zabránit.. I po těch dvanácti letech, když jsem ho viděl ležet na podlaze Chroptící chýše se mi srdce rozběhlo zběsilým tempem a neubránil jsem se úsměvu.. A jeho obětí mě rozechvívalo jako kdysi.. Nedokázal jsem vyhnat z hlavy veškeré ty zběsilé myšlenky.. Když se mě dotýkaly jeho ruce, když se naše tváře otřely, když se naše oči střetly.. Byl jsem.. zoufalý.. A jeho pohled také.. Příliš brzy jsme byli odloučeni.. Věci se zvrtly - jak to obvykle dělají.. Musel uprchnout a skrývat se.. A já se zase toulal a snažil se najít práci.. Bylo to absurdní - oba jsme se skrývali.. On byl na svobodě, ale bylo to, jakoby svobodný nebyl.. Pak přišel ten rok, kdy jsme se vídali na Grimauldově náměstí.. A tehdy jsme nebyli schopni mluvit.. Sirius byl znovu zavřený v domě svého dětství, znovu zoufalý.. Ačkoliv fyzicky vypadal líp, ten pohled - uštvaný pohled z jeho očí nezmizel.. Měli jsme plno příležitostí mluvit.. Ale nemluvili jsme.. A ani jeden z nás neudělal ten krok, aby překonal tu prasklinu - propast mezi námi.. Sdíleli jsme společné okamžiky ticha, sdíleli jsem pohledy.. Snažili se uhodnout, na co ten druhý myslí, snažili se vyhnout tomu být spolu o samotě.. Báli jsme se.. Myslím, že se taky bál.. Sirius - vždycky mi přišel tak jistý - sebou i světem kolem sebe.. Myslel jsem, že se ničeho nebojí.. Vypadal, že ho nic netrápí.. Nenechal se tlačit ani časem, ani pravidly.. Ty jeho oči.. Ztratily jiskru.. Začal jsem se jim vyhýbat.. Být kolem něj znamenalo cítit všechny ty nevyřčené pocity.. A já už nedovedl mluvit.. I on si odvykl.. A pak přišla ta noc na ministerstvu.. Bylo to všechno tak zmatené, tak rychlé, tak.. jako sen.. Viděl jsem jen ty oči.. Ty uštvané oči.. Ty, co zatměly stěny Azkabanu.. Vlastně se nikdy neosvobodil.. Vlastně jsem se ho nikdy nezeptal, čeho se bál.. Ale určitě to byly zdi...