Thursday, 17 September 2015

Jsi navzdy zodpovedný za to, co k sobe pripoutás

Zvedl ze země skleněnku. Na slunci se krásně leskla. Světlovlasý chlapec doběhl k němu a váhavě zastavil. Natáhl k němu ruku. Rychle si ji vzal a utekl. Schoval se za sloupem, neodešel. Spustil ruku a s plachým úsměvem ho pozoroval.

"Jak se jmenuješ?"


Zaleskly se oříškově hnědé oči, než je rozpačitě schoval za řasami. Obličej měl jemný jako dívka.

"Remus, Remus Lupin," zašeptal, jakoby se toho jména bál.

"Bojíš se mě?" zeptal se.

Věděl, kdo to je. Věděl, kde bydlí. V jiné části města. Tam s maminkou nechodili. Přemostil pomyslnou vzdálenost.

"Ne."

"I když jsem Black?"

"Jsi taky Sirius."



- Beránek je mizera, mohl by z klícky utéct, radši ji zajisti.

- Zavíráš do klece i vlky?

- Beránek by se ho mohl bát.



"Ty se pořád něčeho bojíš."

"To není pravda."

"Proč se pořád díváš na nebe?"

"Nebe se nebojí. Není samo. Má hvězdy."

"Ty taky nejsi sám."



- Vidíš? Padá hvězda. Něco si přej..



Seděli pod vrbou a pozorovali západ slunce. Paprsky je hladily po tvářích. Příjemněji než ruce.

"Proč nikdy nespěcháš domů?"

"Nechci se tam vracet."

Měl oči zaplavené tmou. Natáhl se, aby ho objal.

"Nemá mě ráda."

On se nechtěl vracet, protože ho ráda má.

"Víš…když je člověku moc smutno, má rád západy slunce…"



Sežere-li vlk beránka, bude to, jakoby najednou všechny hvězdy pohasly.

Svět slz je tak záhadný.



Malé děti by se neměly v noci toulat po lese. Zvlášť ne samy.

"Nebojíš se?"

"Mám drápy."

"To má tma taky."

"Ale my jsme dva."



"Ale vždyť není koho soudit!"

"Můžeš soudit sám sebe, to je nejtěžší."



Mám tebe, nejsem sám.

Nejsi nikdy sám.

Utíkám.

Do lesa a ke hvězdám.

"Siriusi.."



"Mám tě rád."

- Jsi navždy zodpovědný za to, co k sobě připoutáš.



"Vyber si hvězdu, kteroukoliv a věř v ni."

"Ty jsi má šťastná hvězda."



"Jak nám mohou patřit hvězdy..?"



Opíral se zády o kmen stromu, rukama objímal kolena. Tak ho tam našel. Tvář mu rozehřál úsměv, když ho spatřil, ale stejně pořád vypadal nešťastně. A nemocně. Hrozně by mu chtěl pomoct. Ale nemohl se k němu dostat. Plakal za očima.



"V poušti je každý trochu osamělý…"

"Osamělí jsme i mezi lidmi."



Ztratili jsme se v poli.

Řeč je pramenem nedorozumění.

Hladíš rukama klasy.

Vlasy podobné černému peří. A stejně jemné.

Co je důležité, je očím neviditelné.

Chytili se za ruce.

"Mám strach."

"Já vím."



"Ty budeš mít hvězdu, která se umí smát!"




"Tak…To je všechno.."

No comments:

Post a Comment