Wednesday, 16 September 2015

Shooting the Moon

"Proč na ten Měsíc pořád tak zle zahlížíš?" zeptal se Sirius s úsměvem a zastrčil Moonymu pramen vlasů za ucho.


Moony se přikrčil v přikrývkách, s pohledem stále upřeným na okno.

"Bojím se," zašeptal.
"Měsíce?" Sirius se zasmál. "Vždyť je to jen další světlo na obloze."

Moony se na něj zaškaredil.

"Hvězd se bojíš?"
"Ne, ale ty.."
"Znáš támhletu?" Ukázal na hvězdu nejblíže Měsíce.
"Ne," špitl Moony a měl tak smutnej hlas.

Sirius se posadil do tureckého sedu, mladý vlkodlak k němu konečně obrátil pohled.

"Jmenuje se Sirius."
"Děláš si legraci."
"Ne, vážně!" Sirius po něm hodil polštář. "To jsi ani nevěděl, že se jmenuju po hvězdě?" Předstíral, že se urazil.
"Ne," řekl Moony, zas s tím svým smutným hlasem.
"No tak," zvedl mu bradu. "Povím ti příběh." Usmíval se jako sluníčko. I Moony se bezděky usmál. 

Přitáhl si přikrývku výš a poslouchal.

"Byl jednou jeden indiánský bojovník. Pocházel z kmene Cree a byl moc statečný a udatný. Ostatní si ho velmi vážili a jemu jejich obdiv stoupl do hlavy. Začal být velmi opovážlivý a povyšoval se nad ostatní. Jednoho dne si usmyslel, že sundá Měsíc z oblohy. Starší ho přemlouvali, aby to nedělal, že ho bohové za takovou opovážlivost ztrestají. Ale on jich nedbal. Počkal, až Měsíc sestoupí nad krajinu a chtěl jej chytit. Vtom se ale ozvalo vytí a on cítil, jak se zvedá a mění. Měsíc mu zatím utekl. Byl vynesen na oblohu a doteď tam je. Na dosah od Měsíce a přece se ho nedotkne. Bude navždy potupen jako trest, za jeho opovážlivost."
"A po něm se jmenuješ?" zasmál se Moony.
"No, nejspíš.." Sirius se lišácky usmál.
"To by sedlo," dloubnul si.
"Hej!"

Strhla se polštářová bitva. Když už nemohli smíchy popadnout dech, konečně se zklidnili.

"Vymyslel sis to, viď?" zeptal se najednou Moony s drobným úsměvem.
"No tak jo, vymyslel. Ale nemůžeš říct, že to nebyl hezkej příběh."
"Byl," řekl Moony se svým zvláštním vlčím úsměvem.
"Moony, já bych ten Měsíc pro tebe z nebe snes.." Políbil ho do vlasů.
"Já vím, Siriusi." Moony ho sevřel v náručí.

Usnuli v objetí.

***


Vzpomínal jsem, jak jsi se s naivitou tobě vlastní snažil ten Měsíc z nebe sundat. Nevěděl jsem, zda to děláš jen proto, abych se cítil líp, nebo tomu opravdu věříš. Ale ty jsi býval snílek. Dokázal bych uvěřit tomu, že jsi byl přesvědčen, že to jednou dokážeš. Co všechno jsme tehdy vymysleli. V neposlední řadě to, že jsi začal používat zatmívací kouzlo pokaždé, když jsem se v noci zahleděl z okna na ten stříbřitý kotouč. Ani nevíš, jak mě jeho hrany zraňovaly. Ale tvoje tma - ta hladila. A spolu jsme se nebáli. Ani Měsíce, ani tmy. Nebylo důležité, proč jsi to dělal, ale dělal jsi to pro mě. A i když jsem to nikdy nedal pořádně najevo, já tě za to miloval. A i když jsi pak byl pryč, ta hvězda tam stále byla. Po boku Měsíce.

No comments:

Post a Comment