Monday, 28 September 2015

Nikdo není dokonalý

Měli jsme ty noci.
Chvilky. Ukradené okamžiky.
Smířil jsem se tím a byl jsem za to vděčný.

Nemohl jsem uvěřit svému štěstí. Že jsem to byl já, s kým Sirius tráví své noci.
Ale občas mě zamrzelo, když jsem si uvědomil, že nás nikdo nesmí vidět držet se za ruce, vyměnit si dlouhý významný pohled nebo polibek. Objímat se déle, než by se na kamarády slušelo.
Museli jsme se pořád hlídat. Pořád jsme byli ve střehu. Měl jsem pocit, že Siria to riziko trochu vzrušuje.
Ale mě to chybělo. Tyhle drobnosti. Tyhle něžnosti.
Možná jsem neměl dostatečné sebehodnocení.
Ale nedokázal jsem mu říct ne.
Zvlášť, když přišel s těmi svými řečmi o užívání si okamžiku.
Občas jsem si říkal, že mě mé city dělají přístupným jako malou děvku.
Sirius ten byl nad věcí. I když jsem občas přemýšlel, proč to vlastně dělá. Mohl mít jakoukoliv holku, kdykoliv na ni pomyslí. A nepřipadal jsem si jen jako "jedna z těch holek". Ale těžko říct, možná si tak připadají všechny. A možná jsem jeho velká trofej. Korunní klenot. Aby si dokázal, že má i na tohle.
Ale Siriovy motivy mě příliš nezajímaly. Bylo mnohem zajímavější pozorovat, co to dělá se mnou.
Díky Siriovi jsem cítil věci, co jsem nikdy předtím necítil. Zažil věci, co jsem nikdy předtím nezažil. Pokaždé to zašlo ještě o kousek dál.
A jestli cenou za to bylo, že Sirius zůstává svobodný, bylo to vlastně krásné.
Připadal bych si nevděčně, kdybych ho odmítal.
Odpíral bych si příležitost.
A navzdory všeobecnému přesvědčení, nejsem takový masochista, jak se zdá.
Kromě toho jsem nechtěl zranit Siriovy city.
Nepochyboval jsem, že nějaké má. I když se chová pro mě nepochopitelným způsobem.
Ale stejně jsem to nakonec nedělal kvůli němu.
Sobecky a sprostě jsem to dělal kvůli sobě.
Ne, že by to nikdy nebolelo.
Bolelo to hodně, pokaždé, když jsem ho nechával jít. Ale stálo to za to.
Nevěděl jsem, jestli se ještě vrátí. Mohl jsem jen doufat a věřit v to. A až se jednou nevrátí... Pořád jsem s ním zažil víc, než jsem byl kdy ochoten doufat.
a nikdy to nebylo tom, že bych na něj čekal a nemohl bez něj žít.
Vlastně jsem měl pocit, že mě potřebuje víc, než já jeho.
Já se o sebe vždycky postaral.
Ale vděčil jsem mu za hodně.
Kus života, který jsem samolibě nazýval svůj. I když bez něj bych ho pravděpodobně nikdy neměl.
Ve vztahu člověk musí dělat kompromisy. Být ochoten něco obětovat.
I když v našem případě to znamenalo, že vlastně žádný vztah nebyl.
Holt, nikdo není dokonalý.  

No comments:

Post a Comment