Monday 21 September 2015

Osud si s náma hrál

Často jsme si z Moonyho dělali legraci, že se svým prokletím skončí věčně zatracenej. Koneckonců, my všechno brali na lehkou váhu. Nebrali jsme ohled na řády a smáli se Removo vyčítavému pohledu, kterým jakoby nás posílal do horoucích pekel. Měli jsme z pekla srandu. Jen on nás dokázal usměrnit. A mě nikdy nedošlo, že má vážně strach..
Nevěřil, že má nárok na spasení. Vlkodlačí prokletí, to je horší, jak rozsudek smrti. Svého malého chlupatého problému se nezbaví. Nikdy. Ani smrt ho nevysvobodí. Nemohl věřit naději. A my nechápali. Jen jsme se tomu smáli. A pokoušeli Osud dál a dál. Zjišťovali, jak daleko ještě můžem zajít. Nedbale pokoušeli svý štěstí..

Kolikrát jsem pak svou povahu proklínal..

Víš, Moony, já tě nikdy nechápal..

Ty jsi se mnou počítal, ale já tu vlastně nebyl. Věřil jsi mi a já tě zradil..

Zlomil jsem tvou důvěru - tolikrát..

***

Venku zuřila sněhová vánice. Dva mladíci, vzájemně se podpírající, vyšli z Prasinek a zamířili k Bradavickému hradu. Vítr se do nich opíral ze všech stran, červené nebelvírské šály za nimi vlály jako štíhlí draci, sníh je štípal do očí a nohy ztěžklé jako olovo se propadaly do závěje.

"Pujč, pomůžu ti."

Tmavovlasý chlapec se usilovně snažil vysvobodit světlovlasého, který se úplně zamotal do svého svetru ve snaze ho ze sebe sundat.

"Siriusi, zvládnu to sám."

Na tváři měl ruměnec. Možná od vína, možná od mrazu, možná..

"Jseš celej promočenej, ukaž.."

Jedním pohybem mu přetáhl svetr přes hlavu.

Sám byl už v košili, měl ji celou nakřivo a kravatu na krku jen nedbale pověšenou.

Moony si zimomřivě objal hruď rukama.

Tmavovlasý chlapec ho za ruku vytáhl z křesla a dokormidloval ho ke krbu, v němž plápolal přívětivý oheň. Moony se před něj zhroutil, sedl si do tureckého sedu a masíroval si promrzlé prsty na nohou.

"Počkej tady."

Sirius se vypařil. Obdivoval ho, že dokáže tak rychle běhat po schodech, on byl rád, že sedí. Takže Siriova poznámka, aby tu zůstal, byla dosti zbytečná.

Sirius se za chvíli vrátil s ručníkem. Posadil se na křeslo za Moonyho a přes veškeré jeho chabé protesty se jal vysoušet mu vlasy, ze kterých kapala voda.

U krbu bylo teplo a Siriovy ruce mu příjemně masírovaly temeno hlavy..

"Otoč se."

Nechtěl se na něj dívat.. Ale i přesto se otočil.

Spokojil se s tím, že nezvedl hlavu. Pozoroval, jak se Siriova hruď pod košilí pravidelně zdvíhá a zase klesá. Ty rozepnuté vrchní knoflíky vypadaly strašně neupraveně, hrozně ho to iritovalo. Sirius měl viditelně vystouplé klíční kosti, kůži bílou jako mramor, jemnou bradu, aristokratické rysy, ostře řezanou čelist a...

Sirius se zarazil u vysoušení kapek z pramínků vlasů, co padaly Moonymu do očí.

"Co?"

Zvedl k němu oči a zjistil, že na něj s úsměvem tázavě kouká.

A nedokázal už ten pohled odtrhnout. Od Siriových hypnoticky modrých očí. Jako dvě temné hlubiny. Občas tak šedivé a zamračené, občas ocelově ledové.. Utopil se..

Cítil jak mu hoří tváře, pohled měl zastřený a hrdlo se mu stáhlo. Možná, ale jen možná ucítil v koutcích očí slzy..

"Moony..?"

Přejel konečky prstů po okraji jeho čelisti a naklonil se k němu.

Věděl, že má v očích slzy.. I v těch jeho něco bylo. Něco. Pátral. Nevěděl, co vlastně hledá..

Siriovy prsty ho uchopily za bradu. Naklonil se ještě blíž - zkusmo.

Zavřel oči.

"To ne.."
"Proč?"

Měl tolik podmanivý hlas. Nemohl se dívat.

"Mám..mám strach.."
"Strach..?"

Odtáhl se.

"Z čeho?"

Vymanil se z jeho sevření a odvrátil se.

"Ze zatracení.."
"Ale-"
"Já, sakra vím, že zatracenej už jsem, jasný?! Jen to nemusím dělat ještě horší.."

Rozkřikl se. Bolel. Plakal - protože chtěl..

"Moony.."

Chytil ho za rameno a obrátil mu obličej k sobě.

"Jsme v tom spolu.."

Nepodíval se na něj.

Setřel mu slzy.

"Jestli půjdem do pekla, tak společně.."

Jemně, tak jemně, jak jen to Sirius dokázal, ho pohladil.

A opatrně, opatrně ho políbil na rty, aby ho nerozbil..

***

A tímhle si mě vždycky získal..
Spolu, byli jsme v tom spolu. Navždycky. Ty a já. Už jsem nebyl sám. Bylo jen my. Štěstí i slzy i vina - bylo Naše..
Doufal jsem, že to nikdy neskončí..

Moony, došlo mi to až o hodně později, on doufal, že když bude vzornej, třeba ho Osud nechá na pokoji, třeba mu odpustí. Třeba to zatracení nebude tak strašný. A nemohlo být - měl nás. A my ho svedli na scestí. Nepochybně věřil, že si to všechno, co potom přišlo, zasloužil. Protože porušil dohodu. Já nikdy nebyl hodnej kluk, ale Moony, ten jo..

A po vší té jeho důvěře, já ho nechal na holičkách. Já o něm pochyboval. Rozbil jsem to Spolu. A My. A vina najednou nebyla nás obou. Jen Moje a nebo Jeho. Nebo taky vůbec ničí. Třeba si s náma Osud jen hrál. Každopádně - já peklo poznal. A bylo úplně jiný, než jsme si ho představovali. Žádný teplíčko, jen mráz. A prázdnota. A muka vlastní duše. A lepivá černá tma.. Nikdy jsem se pak už peklu nesmál.. Jestli něco bylo horší, než Azkaban, tak to byla Moonyho zlomená duše. Zlomená důvěra. A prázdná naděje. Nedokázal jsem to vrátit zpátky. Nedokázal. Trpěli jsme - ale každý sám.

A smál se Osud..

No comments:

Post a Comment