Wednesday, 7 October 2015

Až za hrob

Žádné varování. (Jedině možná, že jde o poněkud nestandardní pohled na život a na vztahy.) Spíš poznámka: Psala jsem to z pohledu postavy, z kterého jsem ještě nepsala. (Určitě brzy poznáte.) Ale prostě se mi to tak zdálo správné.


Nevím, jestli to, co jsme měli, bylo normální. Pravděpodobně ne. Ale nepřišlo nám na tom nic špatnýho. Tak dobře, jak tehdy, nám už nikdy nebylo.
Vlastně nevím, jak jsme k tomu došli. Prostě to tak nějak asi přirozeně vyplynulo. Možná jsme byli jen mladí a naivní. A alespoň trochu nevinní. Tehdy bych tomu věřil. Nebo tomu alespoň chci věřit. Ty roky byly čisté. Nechci je pošpinit hledáním náznaků, které tam už tehdy mohly být a které by nás připravily na to, co se stane.
Ale asi to tam muselo být už tehdy. Bylo to o důvěře a otevřenosti. A kdybychom byli opravdu 100% otevření a důvěřovali si, nemohli bychom dopadnout tak, jak jsme dopadli.
Byli jsme rodina. Hodně různorodá smečka. Spojovalo nás pouto hlubší, než jaké v běžném přátelství bývá. Svým způsobem to byla láska. Ale asi jsme s ní neuměli tančit. Nebyla tak čistá, jak jsme si přáli. Každý do ní přidával svá sobecká přání. A to nás zabilo.
Byli jsme zvědaví a rádi experimentovali. Posunovali hranice. Poberti, Určitě to bylo období objevování.
Možná někdo prohlásil, že je mu zima, smutno, nebo že se bojí tmy... Každopádně jsme se pak spolu tiskli v jedný posteli. A on člověk ten kontakt potřebuje. Tak daleko od domova. S oddělenými ložnicemi. (Ne, že by v té době kdokoliv z nás věděl, co si počít s holkou.)
Nebylo v tom nic sexuálního. Alespoň ze začátku nás to určitě ani nenapadlo. Bylo to o blízkosti, potřebě druhého, sdílení tepla...
O tom sdílení to bylo hodně. Prosáklo nám do životů. Stačilo nám to k naprostému štěstí. Moci sdílet. Sdíleli jsme zážitky, okamžiky radosti, smutku, vzrušení, strachu... Sdíleli jsme tajemství. Vzpomínky. Stáli jsme při sobě. Byli jsme tolik Spolu. A pak to začala být jen otázka toho, co všechno chce člověk sdílet..
Sdíleli jsme doteky. Tak trochu jsme jeden druhého utěšovali, že nejsme sami. Člověk je občas strašně sám. Remus býval hodně sám. I Sirius. A vlastně i Péťa. Já jsem z nás byl ten nejvíc v pohodě.
A možná proto jsem od toho nejmíň chtěl. U Siria by se dalo předpokládat, že touha experimentovat v tom hrála velkou roli. A Remus, i když si myslím, že je kvůli tomu to nedělal, vypadal, že Sirius by mu možná úplně stačil. Péťa, ten jen opravdu nechtěl být sám. Možná proto, že pořádně neuměl být sám se sebou. My mu to moc neusnadňovali. Vždycky jsme ho popichovali, dobírali si ho. Těžce to nes. Pro nás to bylo nevinný. Možná, že to tehdy vnímal jako ponižování a vážně se vůbec nebavil. Kdo ví.
Remus a Sirius byli ti, co to zatáhli dál. Ony doteky můžou být strašně nevinné. Do okamžiku, kdy začnete chtít, aby nebyly.
Ne, že bychom to se Siriusem nikdy nezkusili. Experiment. Ale naznali jsme, že to nebude fungovat. Kdežto mezi nimi vždycky bylo ještě něco víc.
Chtěli sdílet víc. Možná všechno. Ztratit se jeden v druhém. Vždycky jsem měl pocit, že ti dva se hledali, až se našli.
A díky tomu, co se mezi nimi rozvinulo, se začali trochu stranit. Stačili si sami. (Ne, že bychom nějak extra chtěli jim zaclánět.) Když jsme zůstali já a Péťa, nebylo to tak nějak ono. Možná jsme si nikdy nebyli tak blízcí? Prostě už tam něco chybělo.
Lily s tím trochu pomohla. Na čas. Měl jsem obavy ji do toho zatáhnout, ale pro ni jakoby to bylo zcela přirozené. S Remem i Siriem byli dobří přátelé a k Péťovi se vždycky chovala slušně. Sirius ji sice dlouhou dobu chtěl, ale z úcty ke mně se o nic nepokoušel. Možná ji chtěl i Remus, ale z jeho strany to byl spíš vděk. Byla tu pro něj, když tu nikdo jinej nebyl. Vlastně nás tak nějak dala dohromady. Takže k nám vlastně možná patřila odjakživa. Moje liška ryšavá.
Vždycky byla liška. Laň se z ní stala, až když si pustila k tělu mě. Abych se přiznal, nikdy mi k ní úplně neseděla. Ona rozhodně nebyla plachá.
Každopádně, časem jsme i já a ona potřebovali soukromí. I tak jsme stále ještě někdy lehávali pohromadě všichni. Opření jeden  druhého. Prostě...jako smečka. Možná, že to už bylo jen z nostalgie. Vzpomínali jsme na starý dobrý časy.
Možná si Péťa vlastně připadal odstrčenej. Že zůstal sám. Možná měl pocit, že jsme ho zradili první. Ale my ho nikdy milovat nepřestali. Smrt na tom nic nemění.      

No comments:

Post a Comment