Úhlavní nepřítel

Tématicky navazuje na předchozí povídku.

~

Stál si proti mně jako nepřítel
A já se v duchu ptal zda jsem štěstí měl
Že si to zrovna ty ze všech lidí ty
Ať už to skončí jakkoli jeden z nás zabitý
a druhý sám

Sirius měl vždycky problém se závazky. Nepamatuju si, že by s některou z těch dívek vydržel natolik dlouho, aby se to dalo považovat za vztah. Utekl dřív, než to začalo být vážné. Možná proto konverzace o povaze našeho netradičního přátelského vztahu začínala takhle:

„Tichošlápu, je to, co máme, vztah..?“ (Nemohl jsem si pomoct, musel jsem se zeptat.)

Sirius se znechuceně zašklebil.

„Kdybych chtěl vztah, najdu si holku.“

„Vždyť s žádnou nevydržíš!“

„To je dostatečně vypovídající, ne?“ odfrkl si Sirius, vyměnil nohy přehozené přes sebe a zmizel za Denním věštcem.

Neměl jsem v úmyslu nechat se ignorovat. A z našich nočních výprav na nezmapovaná území jsem dobře věděl, jak Siriuse roptýlit z jeho předstíraného soustředění. Jakoby nic jsem se opřel hlavou o opěradlo a zdánlivě bezmyšlenkovitě přejížděl prsty Siriovi po krku a klíčních kostech.

„Miluješ mě?“ zeptal jsem se nevinně.

„Víš, že jsi strašně patetickej?“ Sirius se snažil znít naštvaně, ovšem výsledný dojem trochu kazilo to, že zadržoval dech. Neviděl jsem mu do obličeje, ale přísahal bych, že má zavřené oči, jak se snaží ovládnout.

„V noci jsi zněl dost přesvědčivě,“ dýchnul jsem mu za krk.

„Reme…“

Přitáhl si mou ruku k ústům a posadil mi drobný polibek na klouby.

„Jestli se chceš bavit vážně, musíš toho vážně nechat.“

Cítil jsem, jak se usmívá.

„Okay.“

Posadil jsem se do křesla naproti němu a vyčkával jsem. Sirius složil noviny a odložil je stranou. Propletl konečky prstů, zaklonil hlavu a zhluboka se nadechl. Najednou vypadal strašně vážně. I jeho oči zvážněly a trochu potemněly. Osobně jsem byl přesvědčen, že takhle vypadá strašně sexy.

„Nechci to nazývat vztahem.“

„Protože máš strach ze závazků?“

„Ne, Reme,“ podíval se mi do očí, „protože je to jiné, než vztah. Možná lepší. Hlubší. To pochopení, respekt, přijetí, upřímnost a otevřenost. S žádnou z těch holek jsem tohle nenašel. Každá má potřebu si na něco hrát. Zalíbit se mi. A já bych přitom chtěl poslouchat, jak venku pozorovaly motýla a změnilo jim to život. Chápeš mě?“

Kývl jsem. Byli jsme fascinovaní životem. V jeho syrovosti.

„Pro mě je to pořád přátelství. To nejlepší. To opravdové.“

„Není to trochu pesimistické?“

Sirius pokrčil rameny.

„Vlastně je to láska,“ řekl pak pomalu. „To kolem už je volitelné.“

Usmál jsem se: „Já vím.“

„Ale vztah…“ znovu se zašklebil.

„Neměl by tak v ideálním případě vztah vypadat?“

„V ideálním případě?“ podíval se na mě skepticky. „Asi jo,“ zamyšleně dloubal do opěradla křesla. 

„Ale pořád, to, co máme, není vztah. Mohli bychom spolu i bydlet a pořád by to nebyl vztah. Pro mě je to jistota, že ať budu s kýmkoliv, můžu se na tebe vždycky spolehnout. A ať budu kdekoliv, můžu se k tobě vrátit. A přitom nemusíme prožívat své životy spolu. Jsi to pevné místo, kam se vrátit. Jako domov,“ Sirius na mě hodil zvláštní částečně omluvný pohled.

Sevřelo se mi hrdlo.

„Takže trochu jako rodina?“

„Eee, tak bych to úplně nenazval,“ zkřivil Sirius obličej.

„Jasně, chápu. V ideálním případě.“

„Pokud pomineme ten sex,“ hodil na mě významný pohled.

Zrudl jsem.

„Takže, ne vztah,“ zasmál jsem se, když jsem se trochu vzpamatoval.

„Ne vztah,“ usmál se Sirius a pak se zarazil. „Hej, vlastně tak tomu klidně můžeme říkat!“

„Ne-vztah?“ Tentokrát jsem se zatvářil skepticky já. „Takže co, budeš můj ne-přítel?“

Sirius se rozesmál: „To je perfektní! Jsi můj úhlavní nepřítel! To nikdo nepochopí.“

Pobaveně jsem ho pozoroval, jak se v křesle zkroutil do záchvatu smíchu.

***

Ve vzpomínkách mi pořád dozníval zvuk Siriova čirého veselí. Musel jsem se hořce ušklíbnout, když jsem si uvědomil, jak za ta léta výraz „nepřítel“ změnil svůj význam…