Sunday, 18 October 2015

Azkaban

Jubilejní 50 článek je zrovna depresivní střípek.. No, co už.


Jen tma. A strach. Právě ti zhasli svíčku. A jak stoupá dým, rozpíjí se tvá naděje. A ve stínu spatříš všechny svý strachy. Ne, nebudou tě mučit. Jen tam budou tiše stát a dívat se na tebe. Možná, že se budou ptát. Otázky, který si nechceš pokládat. Kde máš srdce, Siriusi? Uletělo mi ven z těla. Zmrzlo a rozbilo se na tisíc malých střípků. Sevřela ho těžká černá ruka a pomalu ho drtí. Drtí. Drtí. Drtí. Vyplouváme vstříc smrti. Rozlízá se ta těžká bílá mlha. Zmocňuje se celýho těla. I duše. To by chtěla. Jsme jeden. Ty a já. Možná, že slyšíš smích. V šílených výškách. Jakoby se někdo zalykal. Možná, že se topí. Přelijí se vlny. Spáry smrti. Drtí. A prázdno, to prázdno v tvý hrudi. Dokážu ještě cítit? Na ostrově. Stál sám. Tvář obrácenou ke hvězdám. S nadějí? Tu Smrtonoši nosit nesmějí. Spatřit tvou tvář. A zvláštní zář. Ve snách mi svítí. Půjdu za světlem. Hvězda v dálce, ujišťuje svou přítomností. Musím ti říct! Musíš vědět! Já to nebyl.. Moony, věř mi. Já tě cítím. Když pohlédnu na nebe - jsme, já a ty. A v černé srsti pod měsícem dotýkají se naše duše. Jen naše těla hádat by se chtěla. Dokud hvězdy stojí nade mnou, nepřestanu doufat. Jen ta vzpomínka na tvou tvář. Zachraň mě! Neprojdu mřížemi. Ty jsi všechno, co mi zbývá - tady na zemi. Přes ledovou černou poušť, myšlenky nemohou uniknout. Setkáme se zase znova. Naše těla! Jako vždy příliš smělá. Strávili jsme míň času bez sebe, než spolu. A ten čas, jak vlhká zeď zazebe. Už to nic nezmění. Ostré černé kameny. A pach soli. A krve! Podráždí nozdry, vystřelíš vpřed. Není o čem přemýšlet. Láska je jen pro blázny. A to jsme my. Příliš mladí pro svět. Příliš ztracení v sobě. Podej mi ruku, skrz mříž. Uvidíš. Zase se setkáme. Už brzy. Brzy..

No comments:

Post a Comment