Příteli

Myslím, že to pokračuje. Ale ne dnes. Dnes ještě ne.

Ta noc byla jiná. Jiná, než předchozí. Tentokrát jsme nepředstírali, že naše těla patří někomu jinému a že to, co se děje, se vlastně vůbec neděje. Tentokrát jsme si čelili. Tváří v tvář. Z očí do očí. Věděli jsme, co děláme. Chtěli jsme to. Stejně jsme nedohlédli všech konců. A možná právě proto, že tentokrát jsme nedokázali zavřít oči, jsme si uvědomili, co se děje.

Konečně jsem ti viděl do očí. A ty ses mému pohledu nevyhýbal, ale nechal jsi ho na mě spočinout plnou silou. Možná, že jsme se potom lekli. Že jsme odhalili víc, než jsme chtěli. Že jsme viděli víc, než sneseme. Možná, že jsme v očích toho druhého spatřili svoje touhy a svoje strachy a nebyli jsme připravení si čelit.

Světlo, co nám stálo svědkem, bylo tlumené, ale bylo přítomno. Už nešlo o zkoumavé doteky ve tmě. Tma nám poskytovala anonymitu. Možná jsme měli pocit, že když se nevidíme my, nevidí nás ani ten druhý. Teď už nic předstírat nešlo.

Nevěděl jsem, že pohled může mít takovou sílu. Rozbušil mi srdce, dech se mi zadrhával v krku. Chtěl jsem odvrátit oči, ale nemohl jsem. Seděl jsem pohodlně usazený v křesle. Přišel jsi od krbu. Jeho světlo trochu oslňovalo. Jako ty. Vždycky jsi na mě byl trochu moc. Bál jsem se, že tě neunesu.

Stál jsi nade mnou a díval ses dolů na mě. Všechno se ve mně sevřelo. Částečně strachem, ale nevěděl jsem z čeho vlastně. Částečně to byl příjemný strach. Tyčil ses tam ve své nesmírnosti a vyzýval jsi mě. A já tu výzvu rád přijal. Tentokrát jsem se nenechal unést (i když částečně asi ano), tentokrát jsem vstoupil do dveří sám a s plným vědomím toho, co dělám. A zjistil jsem, že jsem rád. Že tentokrát jsi mě i ty pustil dál. Tentokrát se i já můžu dotýkat.

Moje prsty se rozběhly nahoru po tvé hrudi s posvátnou bázní. To už jsem odvrátil zrak. Doufaje, že se ještě pořád můžu vplížit nepozorován. Zabořil jsem nos do tvé košile a vdechoval tvou omamnou vůni. Proč jen jsi měl tu svoji purpurovou košili..? Stále ještě jsem předstíral, že tu nejsem, když jsem jeden po druhém osvobozoval knoflíčky. Naklonil ses ke mně a osvobodil mě z mého osamělého snažení. Vytáhl jsi mě k sobě a já se přitiskl k tvé nahé hrudi.

Zdálo se nám, že stojíme pevně na nohou. Přitom jsme padali.

Zápasil jsem s tvým opaskem. Vůbec to nebylo tak jednoduché, jak se zdálo. Ale dovolil jsi mi si tě vysvléct. Obnažit. A já si nikdy nepřál víc.

Byl jsem víc vyděšený z toho, že shlížím na tebe, než když jsi ty shlížel na mě. Dával jsi mi do rukou otěže, ale já neuměl jezdit. Začínala mě opouštět odvaha dívat se ti do očí. Začínal jsem mít pocit, že ti prostě nestačím. A začínal jsem vědět, že si strašně ublížím.

Nechal bych tě. Mohl bys mě uškrtit a já bych ti poděkoval, že ses dotknul mojí kůže. Přišpendlil jsi mi ruce nad hlavou a já v ten okamžik věděl, že se ti chci zcela odevzdat. Jenomže jsem nevěděl jak.

A pak tu byla ta rána. Vždycky vrhala na záležitosti noci úplně jiné světlo. Bál jsem se jich. Každé mohlo být posledním. Tak jsem se snažil si je užít. A tohle bylo. Ale to dopředu člověk nikdy neví.

„Musí to skončit.“

„Proč?“

„Není to správný.“

„Neměl bych tě za někoho, kdo se ohlíží na pravidla.“

„Tady nejde o pravidla. Jde o to, že jsi to ty, Moony.“

„Nerozumím ti.“

„Můžu spát se všemi těmi děvčaty, protože tam o nic jiného nejde. Ale ty jsi Přítel.“

Nemůžu s tebou spát, na to tě mám příliš rád.

Musel jsem se hořce smát.