Saturday, 7 November 2015

Pod psa

Asi jsem se rozhodla, že jim chci dát lepší osud. Alespoň do takové míry, co to jde. Trochu netradiční povídka a trochu delší. Částečně inspirováno Pískáním po větru.


Byl vyčerpaný. Déšť dorážel. Snažil se ho udolat. Protivné kapky se zavrtávaly do kožichu. Zčernalá obloha hrozila, že ho pohltí. Měl hlad. Strašný hlad.

Kousek suché slámy pod přístřeškem ho vítal. Vděčně na něj upadl a okamžitě usnul.

***

Tam ho taky ráno našla.

Spal neklidně. Vlhko a tma na něj dorážely. Nevěděl, jestli je tady nebo tem. Každý zvuk hrozil, že už ho dostihli. A pak tu byl ten křik… S trhnutím se probudil.

S úsměvem na něj hleděly velké nevinné dětské oči.

„Pejsku.“

Natáhla k němu ruku, aby ho pohladila po hlavě. Ucukl a hleděl na ni nevěřícíma očima. Její úsměv nezakolísal. Vytáhla kus masa.

„Máš hlad? Tatínek říkal, že si nemůžeme dovolit tě krmit. Ale ty jsi strašně hubený! A já ti klidně dám svůj díl. Na! Jez. Musíš jíst.“

Ostražitě ji pozoroval. Ale jak mluvila, uvědomil si, jak dlouho neslyšel zvuk lidského hlasu. Bylo to uklidňující. Naklonil hlavu na stranu.

„Tomu masu nic není, vážně. Nebo bys radši vajíčka? Budeme muset počkat. Líza přestala snášet. Myslím, že trucuje. Taky bych trucovala, kdyby mi někdo pořád bral vajíčka. Ale ji to přejde.“

Kousek masa se mu pořád houpal před čenichem. Opatrně ho očichal. A olízl. Usmála se.

„Vidíš, věděla jsem, že si dáš říct.“

Vzal maso opatrně do zubů a přitáhl si ho k sobě. Vstala.

„Musím jít. Ale ty tu zůstaň. Potřebuješ odpočívat.“

Pozoroval ji, jak se hopsavým krokem vzdalovala a v jeho hrudi se cosi zvedlo. V této podobě pro něj bylo těžší rozeznávat emoce, ale usoudil, že je to nejspíš vděk. Chvíli ten nový pocit zkoumal. Ne, že by byl úplně nový, ale po tolika letech zapomněl, jak takový vděk vypadá. Opatrně sežvýkal svůj kousek masa a hned potom znovu upadl do neklidných snů plných vlhkých hnijících rukou a obviňujících tváří mrtvých přátel.

***

S třetím návalem definitivně vyzvrátil celý obsah žaludku. Nebyl zvyklý. Ale byl zoufale hladový a málo ho zajímalo, že vzít to maso do druhého kola by se v jeho lidském světě dalo považovat za nechutné. Ovšem druhé kolo dopadlo stejně jako první. S něčím, co se podobalo lítosti, se svalil do svého důlku ve slámě a s hlavou položenou na packách zase usnul.

***

„Ale ne, nechutná ti? Promiň, možná už bylo trochu staré. Donesla bych ti vajíčka, ale, jak víš, nemáme.“

Probudil ho její hlas. Vypadala upřímně nešťastně. Zakňučel.

„Bolí tě zuby? Nebo břicho? Asi to bude břicho. Když dlouho nemáme jídlo, tak mě taky bolí. A vůbec se mi pak nechce jíst. Ale musíš jíst, víš? Jinak nikdy nenabereš sílu.“

Znovu k němu vztáhla ruku, tentokrát se ho stihla na krátký okamžik dotknout, než stačil ucuknout. Díval se na ni obviňujícím pohledem. Odvykl dotekům. Odvykl dotekům, které neubližovaly.

„Donesu ti trochu mléka. Maminka uměla vynikající kaši, ale-“ nedopověděla. Rychle se zvedla a zmizela.

Nepoložil tentokrát hlavu na packy a nesnažil se spát. Stejně se mu to moc nedařilo. Díval se za ní se zamyšleným pohledem. (Pokud tedy věříte tomu, že psi můžou být zamyšlení.) Setrvával už dlouho v této podobě. Bylo to snazší. Psí svět byl jednodušší. Netrápily ho lidské emoce jako vina a výčitky. Svět se skládal z obrazů, vjemů a pocitů. A bylo v tom něco, co ho spojovalo s jeho bývalými přáteli. Bylo v tom něco uklidňujícího. Bylo to bezpečí. Bál se proměny zpět. Ani ne tak proto, že by ho mohli spatřit, ale bál se čelit tomu, co žilo v lidském světě. Aniž by si to uvědomil, hlava mu klesla. A poprvé po mnoha a mnoha letech se v jeho snech objevily vzpomínky na dávné časy, které nebyly 
plné bolesti, ale utěšovaly. Na chvíli, maličkou chvíli spočinul a klidně spal.

***

Když se probudil, zjistil, že ho jeho dětský anděl drbe za uchem. Všechno se v něm sevřelo v napětí, ale neodtáhl se. Bylo to příjemné. Odvykl příjemným věcem. Přivřel oči a opatrně ten staro-nový zážitek vychutnával.

„Vyspal ses? Donesla jsem ti mléko. Je teplé. Jsou v něm nějaké vločky. Kaše to není, ale třeba ti to pomůže i tak. Maminka vždycky říkala, že není nic lepšího na rozbouřený žaludek, než ovesná kaše.“

Olízl jí ruku na znamení díků, což jí vyvolalo úsměv na tváři a vděčně ponořil čumák do řídké kaše. 

Sedla si na paty a pozorovala ho.

„Vypadáš strašně, vážně. Jestli mě to dovolíš, budu tě muset učesat. Odkud jsi vůbec přišel? Jak ses mohl takhle zřídit?“

Vychlemtal zbytky kaše a položil hlavu na packy. Stále tam seděla a dělala mu kázání. Měl pocit, že mu to připomíná něco, co jakoby se stalo v minulém životě. Kdyby měl svoji lidskou podobu, roztáhla by se mu tvář do úsměvu.

***

„Pejsku!“

Probudila ho ruka, která s ním naléhavě třásla. Málem, ale jen málem kolem ní scvakly jeho zuby.

„Promiň. Musíme tě schovat. Táta říká, že tu žádné toulavé psisko nechce a že bude milosrdnější ti ukončit trápení. Vstávej!“

I když s jejím otcem v duchu tiše souhlasil, opatrně vstal. Ještě nemohl zemřít, ne, ještě ne. Byla ještě jedna věc, kterou musel udělat…

„Můžeš jít? Schováme tě ve stodole, pojď.“

Zjistil, že chůze je náročnější, než by čekal. Nebylo mu úplně jasné, jak dokázal doplavat na břeh moře a ujít spoustu mil. Nejspíš ho hnal strach. Znovu si vybavil prázdné oční důlky a chroptící dech a udělalo se mu tak zle, že málem upadl.

„Pospěš si! Táta málokdy žertuje. A jak říká, jeho brokovnice nežertuje nikdy.“

Zavedla ho do stodoly. V jednom koutě byly nakupené balíky slámy, v druhém přežvykovala kráva, mezi nimi stál šedivý kůň, který působil, že je tak starý, že už je jenom vzpomínka. Uklidil se za balíky slámy, z dohledu vrat. Schovala se za ním a v tichosti čekali. Vlastně neměl strach. V jeho světě byla přeházená pravidla. Pozoroval její obličej. Očima visela na vratech, soustředěná, bez pohnutí. Jakoby z hlubin v něm začaly bublat všemožné emoce, které jako pes nedokázal kategorizovat. Zakňučel a položil si jí hlavu na klín. Překvapeně shlédla.

„Máš strach? To bude dobrý. Táta nejspíš už odešel. Teď už pravděpodobně sedí v hospodě.“

Odtrhla oči od vrat a bezmyšlenkovitě ho začala hladit po hlavě. Poznal, že ji něco trápí. Zasmála se, příliš hořce na svůj věk a setřepala ten nádech ustaranosti, co na ní ulpěl a vůbec se k ní nehodil.

„Jak ti vlastně mám říkat? Nemůžu ti přece říkat pejsku. Působí to moc roztomile a na to jsi moc děsivý.“

Kdoví jak, ale věděl, že si z něj utahuje a ve skutečnosti se ho nebojí. Pocítil nádech lítosti, že jí před chvílí málem urval ruku, když ho probudila. Ve snech se po něm vztahovaly úplně jiné ruce…

„Mohla bych ti říkat Black, podle tvé barvy.“

Trhl sebou a upřel na ni vyčítavý pohled. Věděl, že k němu to jméno patří, ale měl s ním spojené samé špatné vzpomínky.

„Nelíbí se ti? Tak dobře, Black ne.“

 Položil si hlavu zpět na její klín a ona ho dál drbala za ušima.

„Nebo bys mi prostě mohl říct, jak se jmenuješ.“

Chvíli trvalo, než mu došel smysl jejích slov. Zvedl hlavu a zjistil, že ho pozoruje.

„Vím, že nejsi pes. Žádný pes se takhle nedívá.“

Naklonil hlavu na stranu.

„Dobře, takhle jo,“ zasmála se.

Vpíjel se pohledem do jejích očí. To, co cítil, nebyl strach. Uvědomil si, že je to vzrušení. Že možnost, že by ho ta dívka rozpoznala, jej potěšila. Uvědomil si, že tak jak se ona na něj teď dívá, se děti taky nedívají. Jakoby byla na svůj věk starší, než by měla být. A viděla víc, než by měla vidět. Strašně mu to někoho připomínalo. Pocítil silně nepsí touhu ji obejmout. Prsty ho pohladily po čele a hlas zašeptal:

„Spi.“

A on zase nevěděl, kde je. Vklouzl do vzpomínek jako do své kůže. A poprvé po dlouhé době to nebylo nepříjemné. Když se probudil, měl svou lidskou podobu.

***

Poznal to ihned. Svět dostal jiné obrysy. Barvy a pocity byly ostřejší, pachy a zvuky tlumenější. Vrzla vrata. Nestihl se schovat a už byla tady. Jestli byla překvapená, nedala to najevo.

„Na, Líza konečně snesla vajíčka.“

Podávala mu misku míchaných vajec. Byly tak vláčné, že z nich byla skoro kaše. Nespustil z ní oči, když natáhl ruku a misku si od ní vzal. Usadila se s překříženýma nohama na jeden z balíků slámy a zvědavě ho pozorovala. Vypadalo to, že upřený pohled jeho zapadlých očí ji vůbec nevyvádí z míry. Jak jedl, začaly se mu v hlavě konečně formulovat myšlenky. Podal jí prázdnou misku.

„Proč tohle pro mě děláš?“ zachraplal hlasem člověka, který už dávno odvykl mluvení.

Když si od něj chtěla misku vzít, nepustil ji a trval na odpovědi.

„Lidi si musí pomáhat,“ prohlásila tiše.

Povolil stisk a klesl do slámy. Odložila misku vedle sebe a zvědavě ho pozorovala.

„Nezasloužím si pomoc,“ zachraptěl.
„Ale to víš, že ano.“
„Vždyť mě ani neznáš.“
„Nemusím.“

Skepticky se na ni zahleděl.

„Každý si zaslouží pomoc,“ zdůraznila.

Odfrkl si a sklopil pohled na své dlaně.

„Kdybys věděla-“
„Na tom nezáleží,“ přerušila ho.

Nevěřícně k ní zvedl pohled. Seskočila z balíku, zjevně na odchodu.

„Věřím, že jsi dobrý člověk.“

Tu ostrou bolest, co cítil na hrudi, by jako pes zcela jistě necítil…

***

Tentokrát už na ni čekal. Vrátila se se šťouchanými bramborami a džbánkem mléka.

„Budu muset rychle zmizet. Táta vyvádí. Prý se nemám toulat po okolí. Slyšel v hospodě v televizi o nějakém uprchlém vrahovi a hned se toho chytil. Teď pravděpodobně čistí brokovnici.“

Okamžitě v něm zatrnulo.

„Jsou ty brambory dobré?“ pozorovala ho starostlivě. „Vážně doufám, že nezplesnivěly, nezbylo by nám moc jídla na zimu.“

Někde venku cosi třísklo.

„Musím jít. V klidu jez. Táta do stodoly nechodí, od té doby, co se tu máma oběsila, takže tě tu nenajde.“
„Zůstaň,“ podařilo se mu vykašlat.
„Vážně? Tak dobrá. Ale jen chvíli. Jinak si zase vyslechnu, jak jsem nezodpovědná.“
„Slibuju, že tě nezabiju,“ zašklebil se, ale všechen humor se z té grimasy kamsi vytratil.

Podívala se na něj těma příliš vážnýma očima. Něco v tom pohledu ho odzbrojovalo, ale ty nevinné jí slušely víc.

„Já vím, že ne,“ usmála se a její dětský výraz byl zpět.

Přisedla si k němu a bez okolků si mu položila hlavu do klína. Překvapeně ztuhl.

„Mohla bych ti říkat Čmuchale,“ nadhodila, jakoby se nechumelilo.

Částečně se vzpamatoval a opatrně se dotkl jejích vlasů. Pohled na vlastní prsty ho vyděsil. Byly dlouhé a vyhublé, zšedivělé od špíny. Přišlo mu nepatřičné, aby se dotýkaly jejích medově zlatých dětsky hebkých vlasů. Ale nemohl si pomoci. Fascinovaně přijímal, co mu nabízela.

„Víš, myslím, že to vůbec není o nějakém vrahovi. Ať už tu pobíhá nebo ne. Myslím, že jen potřebuje záminku, pod kterou mě může držet doma.“

Zvědavě ji pozoroval.

„Tvůj otec?“

Kývla.

„Má o tebe strach.“

Měl pocit, jakoby za něj mluvil někdo jiný. Nevěděl, kde v něm ta slova berou.

„Přála bych si, aby mi víc věřil.“

Natáhla se po jeho ruce a obrátila ji dlaní vzhůru. Překvapilo ho, že jeho roztřesený dech byl teď, když mu kreslila prsty po dlani, naopak klidný.

„Tvoje matka..?“ zeptal se opatrně.
„Zabila se před rokem. Otec to těžce nese. Začal strašně pít a nechce mě nikde pustit samotnou.“

Stiskl její prsty ve své dlani.

„Mrzí mě to,“ slyšel se, jak říká. Byl si jistý, že něco jako soucit už dávno nezná.
„Díky.“

Prsty druhé ruky se mu se stejným tancem rozběhly po předloktí. Zavadil o vzpomínku na časy, kdy se dokázal takhle bezprostředně dotýkat. Nehřála, nebolela, jen tam byla.

„Chtěla bych na školu do města, ale tam mě nepustí.“
„Nemůžeš se na něj ohlížet.“
„Nemůžu se na něj vykašlat.“
„Je to tvůj život.“
„Musím se o něj postarat.“
„Nemůžeš každého zachránit.“

Prudce se zvedla a čelila mu pohledem, ve kterém se leskly vzdorovité slzy.

„A jak to víš?“
„Vím to.“

Ta slova měla váhu celého světa.

***

Postupně sílil. Ale jak se čím dál víc zabydloval v lidském těle, vracely se mu i jeho lidské pohnutky. Strach, starost, touha po pomstě… Hnalo ho to dál.

***

Vřítila se do stodoly v plném běhu. Poplašeně vyskočil na nohy. Ale když se dostala blíž, v očích jí hrálo nadšení.

„Pojedu do města! Budu se učit! Byl tu pan učitel a chce mě vzít s sebou. Říkal, že to všechno zařídí!“

Padla mu do náruče. Trochu mu to vyrazilo dech.

„To je výborné,“ zakrákal.

Pustila ho, uzardělá štěstím.

„Vrátím se s trochou vína, musíme to oslavit!“

A už zase odběhla. Zůstal tam stát s prázdnýma rukama, dokonale vyvedený z míry.

***

Nevracela se dlouho. Věděl, že je něco špatně, ale neodvažoval se vylézt ze stodoly a jít ji hledat. Ta 
úzkost byla tak nepříjemná, že na sebe vzal psí podobu, aby dokázal alespoň spát.

***

Když se vrátila, měla oči rudé od pláče. Neběhala, nesmála se, nadšení z ní zcela vyprchalo. Posadila se k němu a prsty mu vběhla do kožichu. Když jí položil packu na stehno, zabořila mu tvář do srsti a rozeštkala se. Zůstal tam s ní a vnímal vlny emocí přes filtr psího vnímání. Nakonec usnula. Střežil její sny, než usnul taky. Tentokrát se mu nezdálo nic. Upadl do sladkého nevědomí.

***

Probudily je vzteklé výkřiky. Naježil se a začal vrčet. Ona se zvedla na lokti a protřela si oči. Hlas ji hledal, ale dovnitř nešel. Pak se ozvalo prásknutí a hlas se vzdálil.

„Hledá mě,“ prohlásila nešťastně.

Posadila se a objala si rukama kolena.

„Zakázal mi s panem učitelem odejít. A má pravdu, nemůžu ho tady nechat, ale-“

Do očí se jí zase draly slzy. Prudce se zvedla a pohlédla na trám běžící prostředkem stodoly.

„Snila jsem o tom, že půjdu do školy. Že zjistím, proč se věci dějí. Že budu moct pomáhat lidem. Že třeba něco změním.“

Slzy jí stékaly do vlasů.

„Ale to jsou dětské sny. Některé věci nezměním. A mám povinnosti.“

Její hlas zněl tak strašlivě hořce, že to nevydržel. Do té doby ji trpělivě pozoroval ve své psí podobě, ale teď se změnil, aby k ní mohl mluvit. Musel ji zastavit.

„Ne, tohle neříkej.“

Obrátila k němu obličej plný slz.

„Tohle ne.“

Někde se v něm vzala odvaha k tomu, aby dokázal zkrátit vzdálenost mezi nimi a setřít jí slzy.

„Prosím. Nezabíjej svoje sny.“

Klekl si před ni a vzal její ruce do svých.

„Prosím. Věř mi, že v životě nikdy nebudeš ničeho litovat víc. Všechno to, co člověk udělá, bledne vedle toho, co neudělal. Nepromarni své příležitosti. Utíkej s větrem. A nech si ten svůj dětský výraz.“

Dotkl se její tváře.

„Prosím.“

Dívala se na něj a nebyla ani dítě ani dospělá, jen strašně ztracená a smutná. A on cítil věci, co necítil celé věky a to, co ho zaštípalo v koutcích – to přece nemohly být slzy…

***

„Čmuchale?“

Zašeptání a dotek dětské ruky. Probudil se do šera.  Posadil se a rozespale zamrkal.

„Pojedu do města. Učitel tátu přesvědčil.“

Usmál se a cítil, jak se mu celá tvář napíná. V minulosti se ztratilo tolik věcí…

Podala mu snídani a usadila se na svůj balík slámy. Zamyšleně ho pozorovala, když jedl.

„Co uděláme s tebou?“

Zvedl k ní oči.

„Táta se o tebe starat nebude, to je jasné,“ ušklíbla se.

Dál ho zamyšleně pozorovala.

„Mohla bych tě vzít s sebou,“ ozvala se tiše.

Nepodíval se na ni a dojídal poslední zbytky jídla.

„Mohl bys zůstat jako Čmuchal a-“ vychrlila s nadějí v hlase.
„Ne.“

Zvedl k ní oči. Viděl tu lítost, která se tam vkradla ještě dřív, než dostala odpověď.

„Nemůžu tě dál využívat.“
„Nesmysl, nevyužíváš mě.“
„Kromě toho, jsou věci, co musím udělat. Nemůžu s tebou zůstat.“
„Vážně musíš? Nemůže to třeba udělat někdo jiný? Nemůže se na to zapomenout?“

Zapomenout? Znělo to lákavě. Jenomže byl jediný, kdo věděl. A jeho kmotřenci hrozilo nebezpečí. Dlužil jim to…

„Ne, musím jít.“

Zvedl se. Nedíval se jí do očí.

„Vážně nezůstaneš? Ani, když tě poprosím?“

Dělala to těžší.

„Nech mě jít, prosím.“
„Budeš mi chybět.“

Hystericky se zasmál.

„Vždyť mě ani neznáš. Jsem jen nějaký divný chlápek, co se v podobě psa objevil ve vašem slamníku.“

Ironie té situace ho nutila ke smíchu.

„Mám tě ráda.“
„Dost!“

Zahodil misku. Do krku se mu dral bublavý smích. Musel ho zastavit. Musel zastavit tohle šílenství. Dívala se na něj zraněným pohledem.

„Tak mě vem s sebou.“
„To nejde.“
„Proč ně?“
„Do háje!“ rozkřikl se. „To já jsem ten vrah, před kterým tě tvůj táta varoval.“

Skryl obličej v dlaních.

„Nechceš se mnou jít. Zapomeň na mě. Jeď do města a zachraňuj lidi,“ hlas se mu lámal a skřehotal.

Beze slova se na něj dívala, pořád s tím svým vážným pohledem, který se k jejímu dětskému obličeji vůbec nehodil.

„Mohla bych zachránit tebe,“ řekla tiše.
„Mě nemůžeš zachránit.“
„A jak to víš?“ opakovala svou otázku jako v ozvěně.
„Protože jediné, po čem toužím, je najít Petra a pomstít se mu za jejich smrt!“

Sedlo ticho.

„Takže je to pravda,“ špitla.

Zvedl k ní zmučený obličej.

„Na mě nečeká žádná budoucnost. Ty ji máš. Žij své sny, maličká.“
„Třeba bys ho nemusel zabíjet.“

Stiskl rty do pevné linky.

„Kdybys šel se mnou..“
„To nejde, jsem jediný, kdo ví o Petrovi a o tom, že je Harry v nebezpečí.“

Usmála se, jakoby jí dal v něčem zapravdu.

„Dobře, tak běž.“

Překvapeně se na ni podíval.

„Nebudu tě držet,“ usmála se.

Přešel k ní a objal ji.

„Jak ti můžu kdy poděkovat?“
„Můžeš mi slíbit, že nikoho nezabiješ.“
„Nemůžu ti to slíbit.“
„Stejně tomu budu věřit.“

Nevěřícně zakroutil hlavou.

„Jsi dobrý člověk, vím to. Třeba si na to taky časem vzpomeneš.“

Shlížel do jejích očí s něčím, co se blížilo úžasu. Natáhla se k němu. Vzal její hlavu do dlaní a políbil ji na čelo. Když se odtáhl, usmívala se. Seskočila z balíku a zamířila k vratům.

„Nemýlím se v tobě,“ prohlásila na odchodu pevně.

Sirius jí věnoval poslední pohled, než na sebe vzal psí podobu a prosmýkl se kolem ní.

„Čmuchale,“ zašeptala, když psí silueta zmizela ve tmě.

***

Dětská nevinnost, ta ho zachránila.
První byl Remus a to jak ho bezprostředně objal a vymazal tím strach z toho, že ho bude nenávidět.
Když pak společně mířili Petrovi hůlkami do tváře a chystali se to dítě v sobě zabít, vzpomněl si na slib, co dal jedné malé dívce, co mu říkala Čmuchale.
Tentokrát to byl Harry, kdo ho zachránil, když mu připomněl, že James by to tak nechtěl.
A i když odlétal na zádech kradeného hipogryfa, měl naději, že možná, možná někde v hloubce ještě ví, jak být dobrý člověk. Ona v něj věřila. Harry v něj věří. A Remus taky. A možná není pozdě začít žít svoje sny. 

No comments:

Post a Comment