Tuesday, 24 November 2015

God Rest Ye, Merry Hippogriffs

Přestal jsem mít rád hudbu. Byla na mě moc veselá. Moc živá. I pomalá a tklivá hudba mi rozeznívala lebku tak nepříjemně, že jsem ji nesnesl. Když Remus občas zapnul rádio, když se tu objevil, rychle jsem ho zase vypínal. Kdybych ke Kráturovi nechoval takovou nenávist, možná bych si uvědomil, že se mu se svým tichým plížením ve stínech vlastně podobám.

Rád bych řekl, že štěstí ze mě vyhnal Azkaban, ale vlastně jen prohloubil tu díru, co už tam zela předtím. Se smrtí Potterových a Petrovou zradou pro mě definitivně skončili Pobertové. První ránou byla ztráta Moonyho. Nejspíš se celá odehrávala jen v mé vlastní hlavě. Ale ta pro mě koneckonců vždy byla horším vězením než Azkaban. Azkaban celé to dílo zkázy dokončil.

Netěšil jsem se na Vánoce. Vánoce znamenaly veselí, koledy, dávání dárků a až příliš mi připomínaly, že v mém životě už skoro nikdo nezůstal. Harry měl trávit Vánoce s Weasleyovými, takže jsem tu nikoho nečekal. Když pak nakonec všichni trávili Vánoce tady, byla to nejlepší zpráva za celou dobu. Ne, že bych měl radost z toho, co se stalo Arturovi, ale konečně jsem nebyl sám.

Měl jsem na chvilku pocit, že jsme zase rodina. Připomínalo mi to, když jsme s Poberty trávívali Vánoce v Bradavicích. Na chvilku jsem to měl zpět. S Remem jsme se urovnali. A pořád jsem měl Harryho. Věděl jsem, že po prázdninách se zase vrátí do školy a já tu v tom hnusném prohnilém baráku zůstanu zase sám, ale nemyslel jsem na to. Občas si člověk musí užívat to, co má.

A z toho štěstí jsem začal zpívat koledy.

No comments:

Post a Comment