Sny

Remus míval hodně nočních můr. Rychle jsem se naučil neptat se, proč pláče. Prostě neřekl. Tak jsem jej jen držel a kolébal v náručí, tak dlouho, dokud neusnul. Bylo mi ho líto. Neměl jsem potuchy, jaké hrůzy ho potkaly. Jak děsivý musel být vlkodlačí život. Uhladil jsem mu prameny vlasů na čele a zuřivě nenáviděl to zvíře, které takhle proklelo toho nevinného chlapce, co mi usínal na prsou.

***

Ó, Siriusi! Díval ses na mě tak soucitným pohledem. Málem jsem viděl, jak ti hlavou víří představy všech těch hrůz, které mě potkaly a které se mi vrací v nočních můrách. Ne, můj drahý, mě netrápily děsivé představy. Mě trápily ty nádherné. Plakal jsem pro to, co jsem nemohl mít. Pro věci, co jsem chtěl a neměl chtít. Být takhle schoulený ve tvém náručí, probouzet se vedle tebe každé ráno a čichat vůni tvé čerstvě vyprané košile. Ach, to byly sny, pro které bych si oči vyplakal!