Remus míval hodně nočních můr. Rychle jsem se naučil neptat
se, proč pláče. Prostě neřekl. Tak jsem jej jen držel a kolébal v náručí,
tak dlouho, dokud neusnul. Bylo mi ho líto. Neměl jsem potuchy, jaké hrůzy ho
potkaly. Jak děsivý musel být vlkodlačí život. Uhladil jsem mu prameny vlasů na
čele a zuřivě nenáviděl to zvíře, které takhle proklelo toho nevinného chlapce,
co mi usínal na prsou.
***
Ó, Siriusi! Díval ses na mě tak soucitným pohledem. Málem
jsem viděl, jak ti hlavou víří představy všech těch hrůz, které mě potkaly a
které se mi vrací v nočních můrách. Ne, můj drahý, mě netrápily děsivé
představy. Mě trápily ty nádherné. Plakal jsem pro to, co jsem nemohl mít. Pro
věci, co jsem chtěl a neměl chtít. Být takhle schoulený ve tvém náručí,
probouzet se vedle tebe každé ráno a čichat vůni tvé čerstvě vyprané košile. Ach,
to byly sny, pro které bych si oči vyplakal!
Nepíšu Ti to poprvé, a mám obavy, že ani naposledy: Je to nechutně přesné...
ReplyDeleteMyslela jsem na Tebe, když jsem to psala =) P.S.: Vím, že jsi to Ty ;)
ReplyDeleteTo je gut ;-)
ReplyDelete